Květen 2013

po tichu

25. května 2013 v 2:40 | Aeliren |  Ohlédnutí před usnutím
Měsíc uplynul sakra rychle. Absence povinnosti opouštět z nějakého důvodu byt byl balzám na moji duši, stejně tak víceméně nezaregistrované komunikační embargo uvalené na všechny lidi, u kterých mám pořád z nějakého důvodu dojem, že by se mnou chtěli mluvit (nebo si psát), kdybych se objevila někde online. Online - dá se "online" použít i na reálné objevení se ve veřejném prostoru a tedy bytí přístupnou mluvené komunikaci tváří v tvář? Zdá se mi to dobrou paralelou...
Často využívám status "neviditelná", tady i v reálu. Mám se/to tak víc pod kontrolou a nezaskočí mě nepředpokládané sociální situace. Má to i další výhodu. Když jste neviditelní, tak vás nemůže přepadnout pocit, že jste ignorovaní. To, že se po vás nikdo neshání, je vaše volba. Na druhou stranu ale zas taky ještě nejste neexistující, pořád tu je připravené spojení, pocit napojení na ostatní. Dost často mi tohle z lidské společnosti stačí. Mít je tam, seřazené v kontaktlistu, sledovat jejích příchody a odchody a podvědomě se opájet se klamným dojmem, že když se zonliním, tak mě všichni zasypou zprávami co se mnou jako bylo a že jsem jim scházela.

Články na blogu jsou ale něco jiného, tady nemluvím s lidmi, tady se vyjadřuju já. Neozvala jsem se, protože... Ani nevím. Ze směsky důvodů. Z těch mile malých, jakože když mě v noci Kocour objímá ze spaní a mě se nechce přerušovat přitulení, protože je příliš vzácné a krásné a když se odtáhnu, tak mám pak po zbytek noci smůlu a můžu mu tak akorát držet ruku. Aby ta přitulení byla častější, tak jsem začla chodit spát ve stejnou dobu, co on a tudíž už ve psavý čas jsem dávno spala. A taky se mi (možná právě díky tomu) povedlo oprostit se alespoň od jednoho z mých zlozvyků a začla jsem své myšlenky vědomě natahovat a korigovat směrem k práci (to mi totiž Kocour vytýká nejvíc).
Ale ticho bylo i z důvodů trapně větších. Už to bylo příliš. Příliš tragédismu a patetie. Nechtěla jsem hlásit další negativity, protože mě znechutilo, jak to tu obnažuj a že se za to ani nestydím. Přišlo mi trapné obtěžovat internet hlášením toho, co slušní lidi zatajují. A lepší časy nepřišli s lepšími tématy.. atak.
Dneska je to jinak. Lepší den, jiná nálada? Poslední týden byl dobrý. Méně hádek, kumulace doposud nepostřehnutých změn v jeho i v mém chování. Vyústění v malý posun, nebo jen lepší fázi, zeptejte se za rok.

Je to fajn, zjistit, že pracovní terapie funguje. Těžko by mě napadlo, že může někdy pomoct prostě ignorovat svoje myšlení a soustředit se na všechny ty pitomé všednodennosti jako co se bude vařit, jestli mám prát barevný nebo tmavý a s čím můžu pomoct vedle. Udělala jsem si priority z "podřadností". Všechny tyhle nepodstatné věci dokážou zaplnit hlavu celkem uspokojivě a večer a v noci už mám mozek natolik unavený, že zapomínám, že se vlastně nenávidím a že nastal čas lítosti a splínu. Jsem asi ve fázi dospělé akceptace banálního stereotypu. Čímž myslím, že (alespoň na čas) odvrhuji pubertální negativismus a užívám si udělené pracovní zodpovědnosti.
Je toho tolik, co se stalo, co jsem chtěla vypsat sem - a přitom vlastně nic z toho nestálo za řeč.
Třeba má Kocour pravdu víc a častěji, než jsem mu ochotna přiznat a fráze, které považuju za nestoudnou rouhačskou urážku mé individuality, jsou ve skutečnosti dobře míněnými radami. "Zas přemýšlíš nad blbostma? Kdybys mi raději vyřešila ty testy..." Výtka, emocionální manipulace, naznačení vadnosti mého jednání a charakteru, nebo ukázaný směr? Přestat přemýšlet pomohlo. Pomáhá.
Jenže mě pitvání baví. Chce se mi uvažovat proč. Klást další otázky, které nejde zodpovědět, čistě pro potěchu z abstraktnosti a komplexnosti myšlení samotného.
Jsem unavená. Usmívám se.
Teď je mi hezky, že žiju.
Celkem příjemný pocit :).


Chtěla jsem psát jiné věci. Ale asi jsem je měla napsat, když jsem o nich přemýšlela, ne je schovávat. O mé rozpolcenosti ve vztahu k ženství. O tom, že mi došlo, co byla poslední kapka pro přestání chození na přednášky a cvika. O tom, jak závidím jiným jejich sny a snění. O osmadvacátém květnu. Jak miluju svoje chyby a jak blbě se cítím, když se jich zbavuju. A tak... Třeba příště.