To Odhalení

11. dubna 2013 v 1:55 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Dnes i do sebe zapadlo několik dílků. Mám pocit, že byl učiněn když ne krok, tak alespoň pohled tím správným směrem. Rozumím si o trochu lépe a i když výsledná skládačka zatím nevypadá o nic pozitivněji, zdá se být jasný alespoň převládající prvek, určující emoce, motiv mého jednání. Ne toho z článku minule, ale obecněji.
Přivedl mě na to Kocour. Je zvláštní, že ten samý rozhovor o tom samém vedený postotisicípátý může přinést něco nového. Snad to bylo jiným nalazením, lepším přístupem, snad náladou, kterou vzbudil den, kdy vysvitlo slunce. Nebo to možná byla upřímnost, tentokrát výjimečně a poprvé s dotekem laskavosti.

Zavedené vztahy mají mezi sebou zavedené komunikační hry. Tohle naše obyčejně začínáme tím, že se tvářím smutně, deprimovaně, melancholicky či naštvaně, protože má mysl opět vytáhla to staré téma a zase se jím zaobírá. Kocour si všimne, že se tvářím divně a začne vyzvídat co mi je a nedá pokoj, ačkoliv vydržím říkat odměřeně neutrálním hlasem "nic" docela dlouho. Pak, když už je dostatečně otestováno, že ho skutečně zajímá, co mi je (neotráví ho moje nic ani podesáté), tak si tak kontrolovaně povzdechnu, řeknu něco jako "zase Tamto" a on "aha". A tím to končí. On má radost, že vyhrál, protože ze mě dostal, co mi je, já jsem dál k ničemu, protože moje myšlenky nebyly odvráceny a protože je mi jasné, že ten samý problém potisícé řešit nehodlá a nemá, co by dodal.
Jsou i jiné scénáře. Třeba když jsem příliš vzteklá bezmocí a pošlu ho do háje už zezačátku. Nebo když se ptá jen tak a myslí na svoje věci. Nebo ten, kdy jsem příliš rozrušená a začnu brečet. Nebo ten, kdy jsem uražená, že se nesnažil dost dlouho či když se urazí pro změnu on, že mu to nechci říct. Anebo můj nejoblíbenější - když mě obejme a řekne "ty jsi ale hloupatá kočička, viď?" To všechno je známé a založené na nevyřčené dohodě, že pak hra končí a dál už to neřešíme.
Existuje i varianta, která končí reakci: "Řešíš blbosti. Co kdybys raději...". Což nesnáším. Je to hlavní důvod, proč o tom s ním nemůžu kloudně diskutovat. Důvod, proč jsme sklouzli k opakování konverzačního schématu. Jsem už předem zablokovaná a agresivně vyčkávám s obranou na tuhle větu, předem připravená na to, že nic neřeknu, protože jsem přesvědčena, že za a) on si myslí, že to je blbost, takže dostanu vynadáno za b) nedokáže to pochopit, takže je zbytečné o tom mluvit a za c) je mu to stejně ukradený. Což jsou mé, neříkám že ne zcestné, závěry z těch mnoha utkání.
Občas zkouším rozvést co konkrétně, mámím z něj nějaký postřeh, oťukávám ho, jestli přistoupí na moji hru na analýzu šílenství, ale on není analytický typ. Pro něj se problém vyřeší a tečka. Pro mě se problém analyzuje, diskutuje, odhaluje a zjišťuje v kontextu všeho možného až jsem intelektuálně zcela vyčerpána a zhroutím se pod tíhou jeho komplexnosti a neřešitelnosti. Takže jsem byla opakovaně zklamána nedostatkem zájmu a on opakovaně frustrován tím, že jakákoliv diskuze nikdy nekončí a nikam nevede.
Odsud tedy tady hra.

Zavedené vztahy mají mezi sebou zavedené komunikační hry a mě se dnes podařilo hru prolomit a partner mě tedy odměnil. Zapomněla jsem na své a) b) i c) a odpověděla jsem celkem upřímně a dodala i ty tři následující myšlenky, které si obyčejně nechávám pro sebe. Většinou říkám jen "jsem smutná, protože ...". Dnes jsem pustila své emoce, které si v téhle věci hlídám jako u ničeho jiného - dodala i tu vzteklou druhou myšlenku "je to nefér, ty nejsi a bylo by ti jedno, kdybys byl. Je to nefér, protože sestra je a nezaslouží si to, protože to zahazuje a neváží si toho." A pak tu třetí, nejzoufalejší "proč já?!"
A bylo mi zodpovězeno. Řekl to s laskavýma očima, moudře a vážně. "Protože se musíš naučit, že máš cenu i bez toho."


A je to tak. Odhalení prosté, až banální. Ale zásadní. Doopravdy mě provází sebeopovržení pro tenhle můj nedostatek. A všechna moudra, co občas někdo vyplodí, že tohle není důležité, že to je o něčem jiném, že důležité jsou jiné věci, sice slyším, ale nevěřím jim. Odmítám věřit, protože jsem přesvěčena, že já nemůžu mít cenu jako člověk, pokud nebudu mít tuhle vlastnost. A pochybuji, že se někdy poučím. Protože tohle vědomí vlastní bezcennosti mě provází, co si pamatuju. A pokud někdy odešlo, tak jen v záchvatech největšího štěstí, a jen proto, aby pošpinilo všechny vzpomínky na euforické momenty a srazilo mě hlouběji, než jsem byla předtím.

Je zvláštní, že u jiných tuhle vlastnost nehledám. Závidím jim, pokud jim mají, ale je mi lhostejné, nehodnotím je podle toho. Jejich cena od toho odvinuta není. Moje ale jednoznačně je. A ačkoliv objektivně vím, že něco umím, že nějaké vlohy a přednosti přeci jen mám, tak cítím, že jsem k ničemu, protože nemám to, co u sebe považuju za nejdůležitější.

Stydím se za sebe. Nenávidím se. Opovrhuji sebou. A jsem naprosto předsvědčena o tom, že nic, co bych kdy mohla dokázat, nebude ve skutečnosti mít cenu, protože nic nedokáže vyvážit to, že nejsem ****.


Protože velké pravdy se neříkají. Ty se musí odhalit.
 


Komentáře

1 Sorbi | 11. dubna 2013 v 9:39 | Reagovat

Ach, clovek si je sam sebe najhorsim sudcom. Nikdy asi nepochopim, k comu je ten Aha efekt v pripadoch, ked to aj tak nepomoze, ale ten pocit je fajn. Podla mna sa to casom zlepsi :)) najprv musi byt zle aby mohlo byt dobre. Verim v to, ze sa z toho vyslobodis, len to chce vela casu a trpezlivosti. Clovek ako komplexna bytost sa stalee vyvyja a meni a neostava rovnaky, aky bol ;)

2 aeliren | Web | 11. dubna 2013 v 23:24 | Reagovat

Ono by dost pomohlo, kdybych se zaměřila na pozitivní věci, v těch se pohla dál a dokázala něco, za co bych se mohla pochválit. Takhle se jen neustále plácám v tom, že vím, že jsem k ničemu a to ještě upozorní na tuhletu věc.

Jediná šance, jak říkáš ty, že časem se něco možná vyvine jinak. Ale jsem v tomto ohledu skeptik. Člověk se sice mění, ale bez práce to není a já tak nějak z principu odmítám uznat, že měnit se je nutné, protože moje vada je vada a namlouvat si jiný postoj mi přijde jako vyhýbání se smíření a akceptaci sebe sama.

Nicméně typicky ta akceptace se přesto nekoná, že... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.