anomálie v mém světě dysfunkcí

9. dubna 2013 v 2:12 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Nemám, co bych řekla. Všechno je prázdné, moje hlava. Začala jsem předstírat neexistenci. A ani si už nevzpomínám proč. A ani nenacházím důvod, vysvětlení, příčinu, cokoliv... Vypla jsem svět a zřejmě i samu sebe.
Vzdálila jsem se a už se nedokážu uchopit.

Nějak jsem zvládla dotáhnout své až doteď domnělé psychické poruchy do stádia, kdy už rozhodně nejsou jen výplodem mé přehnaně sebeanalyzující se mysli. Jak jinak než poruchou si vysvětlit to, že odmítám opustit byt, ze dne na den jsem nechala školy bez jakéhokoliv důvodu a bez jediné myšlenky uvažující motivy a následky tohoto činu. Jak jinak porozumět tomu, proč jsem přestala odpovídat na všechny zprávy od lidí, kteří mi nebyli nesympatičtí a proč pokaždé, když jsem zjistila, že se mě někdo snažil zkontaktovat, zjistit, co se stalo, jsem pocítila paniku, začalo se mi těžko dýchat a utekla jsem od počítače? Neodpověděla jsem nikomu. Bez výčitek. A to, že bych si to měla vyčítat, mě napadlo vlastně až teď. Oni to přežijí. Bezbolestně. Ale pro mě ty hodiny strachu a hysterie při přemýšlení co napsat bolestné jsou. Zatím jsem neuvažovala proč. Proč mi tak vadí, když mě někdo shání. Proč je mi tak fyzicky zle, když mi hlavou bleskne, že bych měla odpovědět. Proč o ně nestojím? Proč všechny případné kamarády odstřihávám, proč mě unavují a obtěžují, když s nimi nejsem a proč mě tedy zajímají a baví, když s nimi jsem? Zakopala jsem ty úvahy o reakci. Už mě nenapadají. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mohla něco napsat na vysvětlenou, když jsem vystrašená zírala na ty zprávy.
Vypla jsem okolní svět, odstřihla se. A nakonec přestali psát. A mě se ulevilo. Ulevilo se mi tak, jako by to bylo něco, po čem toužím hrozně dlouhou dobu.
Je to možné? Toužit a neuvědomovat si to, přijít na to přání až ve chvíli, kdy se splnilo?

Zažívala spoustu divných stavů. Dobrá, spoustu ne, ale pár jo. Takových těch, co nejdou vysvětlit. Takových, co nemůžete nikomu říct - a když si myslíte, že můžete a řeknete - tak toho potom setsakra litujete, protože vidíte, že jste právě byli odepsáni. Ne, že by to, co říkáte, bylo nějak opovrženíhodné nebo hrozné. Jen jste prostě jiný. Možná vaše jinost ohrožuje integritu náhledu na lidi u osoby naslouchajícího, nebo vámi začal opovrhovat pro slabost, pro přiznání slabosti. Nebo možná jen instiktivně cítí, že jste hrozba.

Doteď jsem se za hrozbu jiným nepovažovala, jen to teď vyplynulo během psaní, ale uzavřená takhle v sobě je vážně jednoduché přestat o ostatních uvažovat jako o něčem, co je třeba respektovat, co je třeba brát vážně. Jako bych přestala přemýšlet o sobě a o jiných lidech v jedné kategorii. Já jsem. A oni nejsou - protože tady nikdo není, jsou to jen figurky. Protože slyším jen svoje myšlenky, motivy a jednání jiných mi zůstávají skryty, já sama se před nimi schovávám.
Není zrovna složité si mě představit jako šíleného vraha. Párkrát jsem si představila jaké by to bylo - zabít ty dvě anonymní tváře, co se mi vysmály, přímo tam na zastávce mezi lidmi. Vystoupit z té tramvaje ven a ukopat je k smrti. Jenže je to jen představa, důsledek toho, že prostě neumím zpracovat posměch. Jsou to čtyři roky a pořád cítím, jak mi hořely tváře studem, bezmocí a vztekem. Očividně nezpracovaná psychologická situace, která ovlivňuje mé podvědomí. Ale co. Aspoň ve chvílích nespavosti si můžu vymýšlet, co bych říkala právníkovi, jak by mě soudili a co by asi vyvodil soudní psychiatr a na co by se mohl ptát. Má fantazie mi krásně vykresluje ten psychologický posudek, co pak budou předčítat v pokleslých zprávách pro debily, už tu scénu vidím, ty titulky! Příznaky vraha! V čem jsou jiní? A jak je poznáte? 10 věcí, které měly policii mělo varovat! Aeliren - šílená vražedkyně nebo oběť?!

Tenhle stav praktikované asociality, který jsem nastolila svým odstřihnutím od školy, je jiný než ty divné předtím. Bezdůvodný, nahodilý. Nepochopitelný a neočekávaný. Ztratila jsem přehled o tom, co se ve mě děje. Je to anomálie v mém světě dysfunkcí.
Často jsem říkala, že jsem rozbitá. Ale teď mi přijde, že jsem spíš nikdy nefungovala. Že jsem takový nepodařený experiment, který je příliš drahé zlikvidovat a tak se nechává ať časem zkolabuje sám.
Je tohle příznak kolapsu? Nebo jen zoufalé pnutí mojí duše, která se mě snaží nasměrovat na jinou životní cestu do jiné oblasti a s jinými spolucestujícími? Ani nevím, která z těch možností by se mi zamlouvala víc. Jsem bez ambicí na další směřování. Jsem bez cíle. Ztracená a odpojená od systému, na který se zdají být všichni ostatní napojeni.
 


Komentáře

1 Sorbona | 9. dubna 2013 v 6:41 | Reagovat

Ach jooo, take stavy nie su pekne, ale cloveka si najdu. Len co s nimi? Nerozumiem (logicky) tomu, ale chapem (srdcom? Dusou?) to. V tomto svete je tazke byt iny a najst pochopenie je tazsie nez najst jednorozca :/ neviem, co viac napisat.... Len ze chappem a myslim na teba. Chybali mi tvoje clanky. Takze so skolou je definitivny koniec?

2 aeliren | 9. dubna 2013 v 18:55 | Reagovat

Zdá se. Je naprosto jasné, že tenhle semestr se tam už neukážu, i kdybych chtěla. Ale přihláška na příští rok byla podána ještě před zešílením, takže třeba zas v říjnu...? Nedovedu si představit ani že tam budu chodit, ani to, že budu rodině oznamovat, že už tam nechodím.

Uvidím. Nechávám to plavat, někam to doplave...

3 Sorbona | 9. dubna 2013 v 21:14 | Reagovat

Plavalo mydlo po Vltave..... :)) vzdy to nejak dopadne, neboj ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.