Duben 2013

krátce a výstižně

19. dubna 2013 v 1:17 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Všechno se nakonec dá zredukovat, pojmenovat a zařadit. Několik málo slov, co obsáhnou podstatu individua, a přesto to není zjednodušení.
Obyčejně mě urazí, když někdo k tomu, aby mě popsal, použije jen tři přídavná jména a stačí mu to. A ostatní urážku korunují tím, že mě podle nich identifikují. Jejich popis ale nutně musí být chybný, vychází z něčeho, co je tam venku, co tam ven vysílám já a to je jen malá část toho, co je veskutečnosti tady uvnitř. Můj popis je podobně minimalistický, vychází ale z odhalení kořenů mých myšlenek.
Jsem sebeopovržení, slabost a prázdnota.
Nic ve mě není, žádná přidaná hodnota. Jsem jen další z mnoha, bez kouzla individuality, bez Boží jiskry. Jsem zrcadlo, repetér, který jen odráží vlivy ostatních. Jsem soubor nesouvislých útržků jiných lidí. Bez ambic, beze snů, bez touhy. Jen stroj, který vysává drobky, co za sebou trousí ti opravdoví lidé. Proto sebou opovrhuji, proto se nenávidím, pro tuhle strojovost a absenci lidství. Proto, že ostatní jsou víc, proto, že já nikdy nebudu tolik člověk, jak oni. Slabost pak jen doprovází moji neschopnost cokoliv udělat. Síla vychází z touhy, absence touhy je tedy absence síly, chybějící přesvědčení je důvod chybějícího odhodlání. Být méně je slabost, sebenenávist je slabost, oslabuje síly, které navíc postrádám.
Nemám, co bych chtěla, protože jsem prázdná, nemůžu se přestat nenávidět, protože se nedokážu změnit a nezměním se, protože jsem slabá.
Jsem prohraná bitva.
Jsem ten pocit zklamání, když něco setsakra nevyjde. Zavřete oči a vybavte si vaše největší selhání. Takhle chutná Aeliren. Ten pocit - to jsem já.

To Odhalení

11. dubna 2013 v 1:55 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Dnes i do sebe zapadlo několik dílků. Mám pocit, že byl učiněn když ne krok, tak alespoň pohled tím správným směrem. Rozumím si o trochu lépe a i když výsledná skládačka zatím nevypadá o nic pozitivněji, zdá se být jasný alespoň převládající prvek, určující emoce, motiv mého jednání. Ne toho z článku minule, ale obecněji.
Přivedl mě na to Kocour. Je zvláštní, že ten samý rozhovor o tom samém vedený postotisicípátý může přinést něco nového. Snad to bylo jiným nalazením, lepším přístupem, snad náladou, kterou vzbudil den, kdy vysvitlo slunce. Nebo to možná byla upřímnost, tentokrát výjimečně a poprvé s dotekem laskavosti.

Zavedené vztahy mají mezi sebou zavedené komunikační hry. Tohle naše obyčejně začínáme tím, že se tvářím smutně, deprimovaně, melancholicky či naštvaně, protože má mysl opět vytáhla to staré téma a zase se jím zaobírá. Kocour si všimne, že se tvářím divně a začne vyzvídat co mi je a nedá pokoj, ačkoliv vydržím říkat odměřeně neutrálním hlasem "nic" docela dlouho. Pak, když už je dostatečně otestováno, že ho skutečně zajímá, co mi je (neotráví ho moje nic ani podesáté), tak si tak kontrolovaně povzdechnu, řeknu něco jako "zase Tamto" a on "aha". A tím to končí. On má radost, že vyhrál, protože ze mě dostal, co mi je, já jsem dál k ničemu, protože moje myšlenky nebyly odvráceny a protože je mi jasné, že ten samý problém potisícé řešit nehodlá a nemá, co by dodal.
Jsou i jiné scénáře. Třeba když jsem příliš vzteklá bezmocí a pošlu ho do háje už zezačátku. Nebo když se ptá jen tak a myslí na svoje věci. Nebo ten, kdy jsem příliš rozrušená a začnu brečet. Nebo ten, kdy jsem uražená, že se nesnažil dost dlouho či když se urazí pro změnu on, že mu to nechci říct. Anebo můj nejoblíbenější - když mě obejme a řekne "ty jsi ale hloupatá kočička, viď?" To všechno je známé a založené na nevyřčené dohodě, že pak hra končí a dál už to neřešíme.
Existuje i varianta, která končí reakci: "Řešíš blbosti. Co kdybys raději...". Což nesnáším. Je to hlavní důvod, proč o tom s ním nemůžu kloudně diskutovat. Důvod, proč jsme sklouzli k opakování konverzačního schématu. Jsem už předem zablokovaná a agresivně vyčkávám s obranou na tuhle větu, předem připravená na to, že nic neřeknu, protože jsem přesvědčena, že za a) on si myslí, že to je blbost, takže dostanu vynadáno za b) nedokáže to pochopit, takže je zbytečné o tom mluvit a za c) je mu to stejně ukradený. Což jsou mé, neříkám že ne zcestné, závěry z těch mnoha utkání.
Občas zkouším rozvést co konkrétně, mámím z něj nějaký postřeh, oťukávám ho, jestli přistoupí na moji hru na analýzu šílenství, ale on není analytický typ. Pro něj se problém vyřeší a tečka. Pro mě se problém analyzuje, diskutuje, odhaluje a zjišťuje v kontextu všeho možného až jsem intelektuálně zcela vyčerpána a zhroutím se pod tíhou jeho komplexnosti a neřešitelnosti. Takže jsem byla opakovaně zklamána nedostatkem zájmu a on opakovaně frustrován tím, že jakákoliv diskuze nikdy nekončí a nikam nevede.
Odsud tedy tady hra.

Zavedené vztahy mají mezi sebou zavedené komunikační hry a mě se dnes podařilo hru prolomit a partner mě tedy odměnil. Zapomněla jsem na své a) b) i c) a odpověděla jsem celkem upřímně a dodala i ty tři následující myšlenky, které si obyčejně nechávám pro sebe. Většinou říkám jen "jsem smutná, protože ...". Dnes jsem pustila své emoce, které si v téhle věci hlídám jako u ničeho jiného - dodala i tu vzteklou druhou myšlenku "je to nefér, ty nejsi a bylo by ti jedno, kdybys byl. Je to nefér, protože sestra je a nezaslouží si to, protože to zahazuje a neváží si toho." A pak tu třetí, nejzoufalejší "proč já?!"
A bylo mi zodpovězeno. Řekl to s laskavýma očima, moudře a vážně. "Protože se musíš naučit, že máš cenu i bez toho."


A je to tak. Odhalení prosté, až banální. Ale zásadní. Doopravdy mě provází sebeopovržení pro tenhle můj nedostatek. A všechna moudra, co občas někdo vyplodí, že tohle není důležité, že to je o něčem jiném, že důležité jsou jiné věci, sice slyším, ale nevěřím jim. Odmítám věřit, protože jsem přesvěčena, že já nemůžu mít cenu jako člověk, pokud nebudu mít tuhle vlastnost. A pochybuji, že se někdy poučím. Protože tohle vědomí vlastní bezcennosti mě provází, co si pamatuju. A pokud někdy odešlo, tak jen v záchvatech největšího štěstí, a jen proto, aby pošpinilo všechny vzpomínky na euforické momenty a srazilo mě hlouběji, než jsem byla předtím.

Je zvláštní, že u jiných tuhle vlastnost nehledám. Závidím jim, pokud jim mají, ale je mi lhostejné, nehodnotím je podle toho. Jejich cena od toho odvinuta není. Moje ale jednoznačně je. A ačkoliv objektivně vím, že něco umím, že nějaké vlohy a přednosti přeci jen mám, tak cítím, že jsem k ničemu, protože nemám to, co u sebe považuju za nejdůležitější.

Stydím se za sebe. Nenávidím se. Opovrhuji sebou. A jsem naprosto předsvědčena o tom, že nic, co bych kdy mohla dokázat, nebude ve skutečnosti mít cenu, protože nic nedokáže vyvážit to, že nejsem ****.


Protože velké pravdy se neříkají. Ty se musí odhalit.

anomálie v mém světě dysfunkcí

9. dubna 2013 v 2:12 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Nemám, co bych řekla. Všechno je prázdné, moje hlava. Začala jsem předstírat neexistenci. A ani si už nevzpomínám proč. A ani nenacházím důvod, vysvětlení, příčinu, cokoliv... Vypla jsem svět a zřejmě i samu sebe.
Vzdálila jsem se a už se nedokážu uchopit.

Nějak jsem zvládla dotáhnout své až doteď domnělé psychické poruchy do stádia, kdy už rozhodně nejsou jen výplodem mé přehnaně sebeanalyzující se mysli. Jak jinak než poruchou si vysvětlit to, že odmítám opustit byt, ze dne na den jsem nechala školy bez jakéhokoliv důvodu a bez jediné myšlenky uvažující motivy a následky tohoto činu. Jak jinak porozumět tomu, proč jsem přestala odpovídat na všechny zprávy od lidí, kteří mi nebyli nesympatičtí a proč pokaždé, když jsem zjistila, že se mě někdo snažil zkontaktovat, zjistit, co se stalo, jsem pocítila paniku, začalo se mi těžko dýchat a utekla jsem od počítače? Neodpověděla jsem nikomu. Bez výčitek. A to, že bych si to měla vyčítat, mě napadlo vlastně až teď. Oni to přežijí. Bezbolestně. Ale pro mě ty hodiny strachu a hysterie při přemýšlení co napsat bolestné jsou. Zatím jsem neuvažovala proč. Proč mi tak vadí, když mě někdo shání. Proč je mi tak fyzicky zle, když mi hlavou bleskne, že bych měla odpovědět. Proč o ně nestojím? Proč všechny případné kamarády odstřihávám, proč mě unavují a obtěžují, když s nimi nejsem a proč mě tedy zajímají a baví, když s nimi jsem? Zakopala jsem ty úvahy o reakci. Už mě nenapadají. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mohla něco napsat na vysvětlenou, když jsem vystrašená zírala na ty zprávy.
Vypla jsem okolní svět, odstřihla se. A nakonec přestali psát. A mě se ulevilo. Ulevilo se mi tak, jako by to bylo něco, po čem toužím hrozně dlouhou dobu.
Je to možné? Toužit a neuvědomovat si to, přijít na to přání až ve chvíli, kdy se splnilo?

Zažívala spoustu divných stavů. Dobrá, spoustu ne, ale pár jo. Takových těch, co nejdou vysvětlit. Takových, co nemůžete nikomu říct - a když si myslíte, že můžete a řeknete - tak toho potom setsakra litujete, protože vidíte, že jste právě byli odepsáni. Ne, že by to, co říkáte, bylo nějak opovrženíhodné nebo hrozné. Jen jste prostě jiný. Možná vaše jinost ohrožuje integritu náhledu na lidi u osoby naslouchajícího, nebo vámi začal opovrhovat pro slabost, pro přiznání slabosti. Nebo možná jen instiktivně cítí, že jste hrozba.

Doteď jsem se za hrozbu jiným nepovažovala, jen to teď vyplynulo během psaní, ale uzavřená takhle v sobě je vážně jednoduché přestat o ostatních uvažovat jako o něčem, co je třeba respektovat, co je třeba brát vážně. Jako bych přestala přemýšlet o sobě a o jiných lidech v jedné kategorii. Já jsem. A oni nejsou - protože tady nikdo není, jsou to jen figurky. Protože slyším jen svoje myšlenky, motivy a jednání jiných mi zůstávají skryty, já sama se před nimi schovávám.
Není zrovna složité si mě představit jako šíleného vraha. Párkrát jsem si představila jaké by to bylo - zabít ty dvě anonymní tváře, co se mi vysmály, přímo tam na zastávce mezi lidmi. Vystoupit z té tramvaje ven a ukopat je k smrti. Jenže je to jen představa, důsledek toho, že prostě neumím zpracovat posměch. Jsou to čtyři roky a pořád cítím, jak mi hořely tváře studem, bezmocí a vztekem. Očividně nezpracovaná psychologická situace, která ovlivňuje mé podvědomí. Ale co. Aspoň ve chvílích nespavosti si můžu vymýšlet, co bych říkala právníkovi, jak by mě soudili a co by asi vyvodil soudní psychiatr a na co by se mohl ptát. Má fantazie mi krásně vykresluje ten psychologický posudek, co pak budou předčítat v pokleslých zprávách pro debily, už tu scénu vidím, ty titulky! Příznaky vraha! V čem jsou jiní? A jak je poznáte? 10 věcí, které měly policii mělo varovat! Aeliren - šílená vražedkyně nebo oběť?!

Tenhle stav praktikované asociality, který jsem nastolila svým odstřihnutím od školy, je jiný než ty divné předtím. Bezdůvodný, nahodilý. Nepochopitelný a neočekávaný. Ztratila jsem přehled o tom, co se ve mě děje. Je to anomálie v mém světě dysfunkcí.
Často jsem říkala, že jsem rozbitá. Ale teď mi přijde, že jsem spíš nikdy nefungovala. Že jsem takový nepodařený experiment, který je příliš drahé zlikvidovat a tak se nechává ať časem zkolabuje sám.
Je tohle příznak kolapsu? Nebo jen zoufalé pnutí mojí duše, která se mě snaží nasměrovat na jinou životní cestu do jiné oblasti a s jinými spolucestujícími? Ani nevím, která z těch možností by se mi zamlouvala víc. Jsem bez ambicí na další směřování. Jsem bez cíle. Ztracená a odpojená od systému, na který se zdají být všichni ostatní napojeni.