Mučivé vědomí neuspokojivosti života

5. února 2013 v 2:08 | Aeliren |  Ohlédnutí před usnutím
Mučivé vědomí neuspokojivosti života je kódováno a vychází ze mě jako pasivně agresivní vrčení na cokoliv v mé blízkosti. Nadávky a mlácení do věcí ze mě musí dělat hrozného společníka. Občas je mi to líto, častěji je mi to jedno. Už nějak nemám sílu tvářit se přijatelně jen kvůli Kocourkovi a už ani vlastně nevím, proč bych to měla dělat.
Pravdou je, že se zhoršuju. Taková ochutnávka mého stavu byl minulý nečlánek o narozeninách, dnes už jsem racionálnější. Snad i proto, že jsem vypadla z Prahy a nemusela jsem čelit všem těm připomínkám mého prokletého zatraceného a zkurveného přežívání, co tady mám různě poschovávané po bytě.

Bylo to fajn, odjet. Sednout do auta a věnovat se navigaci. Vidět, že ještě existují stromy. Poslouchat žvatlání cizích příbuzných a poslouchat dobře míněné mírné a starostlivé výtky Kocouřích rodičů svému nejstaršímu synovi. Balzámem byla i krásná tříhodinová masáž od již zmíněné Tety a rozhovor, který běžel jen tak a nebyl ani trochu osobní, a ani trochu odtažitý - jen kontakt dvou osobností, kde téma má přínést informace a forma potěšit zájmem, kontakt výjimečný vědomím ceny citlivosti, nadhledu a humoru. Zkrátka dialog bez zranění. Už je to dlouho, co jsem takový vedla aniž by byl prázdný a zbytečný. Občas je vážně fajn připomenout si, že lidi mohou být i spojenci.
Podráždění ale nezmizelo zcela. Kocour jel se mnou, koneckonců byla to jeho rodina, kterou jsme jeli navštívit. A těsně před odjezdem mi ta děvka představivost nasadila do hlavy švába představy jiného života po boku jiného muže. Co na tom, že je ta myšlenka nereálná, neuskutečnitelná, čistě zidealizovaná, čiře fantaskní, s daným mužem nemající nic společného - snad kromě představy jeho obličeje a zneužívání jeho jména, a ve své podstatě je to idea naprosto absurdní. Mám ale dobrou fantazii. Až moc - dokážu si přesvědčit o věrohodnosti skoro čehokoliv. Romanicky-erotickými vizemi s muži, co prokazatelně nemají zájem počínaje, čekajícím mimozemským vetřelcem skrytým ve tmě na chodbě za dveřmi konče. Tyhle pitomé představy zachráncích a spasitelích nemám ráda, jsou nebezpečnější než ty o těch vetřelcích. U těch stačí poprosit Kocourka, aby chodbu zkontroloval a rozsvítil mi tam, ale tohle, tohle dokáže hlodat jak čert a bolí to, moc to bolí, takhle snít. A občas je tahle bolest jediným mým lékem na bolest, kterou způsobuje moje každodenní realita.
Teď, když nad tím vzpomínám, ani nevím, jaký celý ten víkend byl. Smíšené pocity - ale ne v jednom okamžiku smíšené, spíš jakoby probíhalo několik rovin prociťování. Frustrace a bezmocný vztek při úvahách o Kocourovi, hloupý úsměv a urputná programová zasněnost při myšlenkách na toho druhého. Uvolnění z nepřítomnosti myšlenek o škole, povinnostech, realitě a dalším životě. A nakonec mír a ticho. Přestalo to hrozné bušení uvnitř mé hlavy, co mi neustále připomíná, jak hrozně jsem k ničemu.
V neděli ráno jsme přijeli dom a ještě po zbytek dne mi ta převažující smířená nálada vydržela - zaměstnala jsem se přemítáním o oslavě mých narozenin, která měla být večer, a nutností sehnat vánoční dárek pro starší sestru. Praktickými věcmi, co se musí udělat a nemají hlubší přesah, se zabývám ráda - úvahy o přestavění nábytku, aby se sem do pokoje vešlo osm lidí a o tom, co vlastně těm osmi lidem uvařit, jsou vyloženě odpočinkové.
Bylo to milé, tahle neděle. Nemám přátele, kteří by se mnou cokoliv slavili (hell, nemám přátele, kteří by cokoliv - nemám přátele), ale ještě mi zbyla rodina. Obyčejně je nevidím moc ráda, postrádají cit pro to co říct a co neříct a jsou mistři ve vzbuzování špatných myšlenek, ale když se všichni sejdou jen kvůli vám, pro vás, aby vlastně oslavili to, že jste se narodili, znamená to dost. Asi pro mě není důležitější den v roce, než moje narozeniny. Je to den, kdy se cítím, že do tohoto světa patřím. Miluju to. Jako by všechno bylo fajn, Aeliren dostane dárky, každý jí obejme a pár hodin si povídáme o blbostech - nejlepší dny mého života. Letos (a minulý rok a rok předtím a asi ten před ním) to akorát kazí fakt, že Kocour narozeniny neslaví, dárky neuznává, tlachání o ničem ho otravuje a s mojí rodinou si nerozumí. Takže strávil večer prací ve vedlejším pokoji. Ale i to mi tentokrát vyhovovalo. Měla jsem na večer alespoň pokoj od jeho myšlenek a požadavků a nemusela jsem brát ohledy na to, aby se bavil, aby se nenaštva,l a vůbec jsem mohla pozornost věnovat něčemu jinému než mně a jemu.

Narozeninová nálada ale nepřežila ani noc. Ačkoliv mému muži zřejmě bylo jeho matkou promluveno do duše a dneska se choval naprosto perfektě, dokonale a milujícně, dohnala mě neuspokojivost vlastního života. Tedy to, o čem jsem chtěla mluvit primárně.

Frustrace, rezignace, šílenství. Už ani nepoznám ke kterému stavu se blížím víc. Namíchala jsem si okouzlující koktejl všech tří. Přecházím tu po těch dvou půlčtverečních metrech obytné plochy jak tygr v kleci a dávám světu setsakra najevo jak hrozně mě sere. Ponejvíce výhružkami těžkého kalibru /třeba zmlácením do bezvědomí/vraždou/kastrací/, když nebude v drobnostech, které ještě můžu ovlivnit, po mém. Do věčně na hrudi založených rukou mě chytá tik popadnout těžký tupý předmět a rozflákat všechno, celý svět, na malé kousky. A potom se na hromadu trosek složit, hodit si vlasy do tváře a brečet. Normálně hystericky řvát a vyslzet všechno ven.
Nevím co mám dělat. Chtěla bych mít nějakou představu, nějakou vizi. Chtěla bych mít něco ve mě samoté, o co se dokážu opřít - chtěla bych mít nějakou mě samotnou. Jsem prázdná a ta prázdnota mě požírá zevnitř. Nedokážu sedět, nedokážu se soustředit, všechno se koncentruje do bezmocného vzteku z toho, že nevím co.
Nedokážu to adekvátně popsat. To kolísání unaveného zírání s vypnutým mozkem, vágní přemýšlení o tom, co by se změnilo, kdybych přestala dělat to málo co dělám, kdybych přestala předstírat předstírání, že se o něco snažím. Přemýšlení, které se pomalu mění v uslzené uvažování o tom, jak nic nedotáhnu do konce, k ničemu jsem si nevytvořila vztah a všechno vzdávám, což zas vždy a zákonitě vyústí v uvědomění, že postrádám duši, která by mě směřovala, která by mi dala cíl, že mi chybí touha a vášeň, že jsem jen zbytek stroje potácející se tu bez účelu, spíš překážející než cokoliv jiného. Pak nastoupí vztek, kopání do věcí a vnitřní výkřiky vnitřního puberťáka. Proč? Co vlastně?! Proč já?! Další průběh už je tu na blogu dobře popsaný, pocity méněcennosti, selhání, bezcennosti, apod. touha po nicotě a konci.

A lidi se diví, proč tolik spím...

Už jsem zase zapomněla, co jsem chtěla říct. Tohle to nebylo, vždycky mi uklouznou myšlenky tam, kde jsou většinou - a ty chytřejší a uspořádanější postřehy odsunou do pozadí.
Snad to má takhle být.
 


Komentáře

1 Sorbona | 6. února 2013 v 0:28 | Reagovat

Mozem s tebou rozmlatit svet? Samota ma desi a v tej hysterii na konci vsetkeho by som sa zasekla... Dni s rodinou, aj ked rodina lezie casto na nervy, su tie najkrajsie. Vrazdila by som pre ne. Debaty lahke a pri tom hlboke, neviazane a predsa zavezne. Tie chvile, ked som vo svojej svorke, v bezpeci a kde ma vzdy podrzia. Skoda, ze ten pocit trva len kratko po odchode domov. Zlomena noha jje zla, ale prazdno tam, kde ma nieco byt, je horsie. Bez snov, bez cielov, bez duse... Ostal len obal, ktory len tazko udrzi vahu celeho sveta. Existuje vobec liek? Ma pretvarka niekde koniec? Alebo je to uz navzdy???

2 aeliren | Web | 6. února 2013 v 22:13 | Reagovat

Nemám, co bych dodala. Řeklas to pěkně.
Akorát možná - ty si vemeš východ, já rozmlátím západ. A pak se v půlce potkáme.

btw
Myslím, že to napořád je.
A k té přetvářce - výstižné staré známé:"Show must go on"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.