Aliterace ablegace

9. února 2013 v 21:14 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Nový týden nepřinesl nic nového. Jak šokující! Ne, vážně. Ta šeď mě začíná ubíjet a nudit. Občas celé dny jen bezradně pročučím, protože se mi nic nechce. A nechce se mi ani nedělat nic, protože to je taky nuda. Jsem zacyklená v hanebném nicnedělání, zřejmě proto, že nic v zásadě nic jiného než nicnedělání neprovozuji. A hanebné je to proto, že to hanebné je.
Přesně vím, co mi bere energii - alespoň v tuhle chvíli. Nicméně nemůžu s tím nic dělat. Leda změnit postoj, svoje vnímání celé té sílu sající záležitosti. Což pro konzervativního člověka (i když naprosto nonkonformního, liberálního a občas šokujícího jako jsem já) je samozřejmě tak trochu problém. Tradičně střídám nálady "ano, uznávám své nedostatky, uznávám nutnost dospět a zahodit negativismus, eliminujme chybné myšlení novým přístupem" s přístupem "kašlu na svět, proč se měnit, komu to pomůže, je to k ničemu a uznat chybu je rovno uznání chybnosti mé existence, a vůbec - já jsem přecidokonalá právě (a jedině) v rozflákanosti své duše!". Obecně vzato, jak už šlo vysledovat z předchozích článků, jsem takový velký oscilátor. Kyvadlo v nehamiltonovském systému, kde tření je způsobeno jinými lidmi, nebo spíš mnou jim přisouzenými názory. A právě ti lidé, to, co by si o mě mohli myslet, to mě demotivuje nejvíc. Nutnost, anebo existence možnosti nutnosti obhajovat před nimi nové myšlenky a nové postoje mě příliš děsí. Ne, to je špatně. Mě děsí, že by mohli vidět, že samu sebe uznávám jako chybnou, že sama v sobě nacházím důvod ke změně. Ačkoliv si uvědomuju nadutost takového uvažování, nehodlám ve svých komplexech na sobě šetřit a uvědomit si, že ostatní mají lepší věci na práci, než přemýšlet, proč dělám, říkám a myslím si právě to, co dělám, říkám a co si myslím.
Je to špatně? Je to malicherné a povrchní? Doopravdy tak hrozně potřebuju schválení ostatních, i když by mělo jít o schválení nevědomé, navíc vykonané aktem nevšimnutí si? Jsem tak slabá, sama v sobě, a každá pozornost mým směrem mě plaší. Ne vždy. Mám módy, kdy vypnu svou váhavost a bývám suverén. A není to předstírané. Je to jen jiná stránka. Jenže jiná stránka potřebuje jinou stránku i ve svém okolí - a suverén, Aeliren vládkyně sama nad sebou je stránkou, která se projevuje ven. Ne dovnitř. Je zmizením onoho vnitřku, absencí té druhé. Ona je bohyně - kéž bych jí mohla být každý den. Miluju se. Jsem okouzlující, vtipná a inteligentní. Provokativní a pohotová. Ona je tím, kým bych měla být. Ona je mnou.

Tamten řekl, že taková nejsem, nevěřil mé sebedůvěře, nevěřil mé radosti ani tomu, jaká jsem s ním dokázala být. Vřelá. Aktivní. Žena. A to jsem se nestihla otevřít a projevit ani z poloviny. Mrzí mě, že mě nepoznal celou. Byl a bude jediný, kdo mohl.

Ale já jsem zavřená v té rozervané, co v černé mikině s kapucí kope do věcí kolem a všem ukazuje, jak je nedospělá, jak je pubertální. Hysterické excesy, pasivní i aktivní agresivita, sebedestruktivní chování, válení se v zoufalství po zemi. Žadonění po pozornosti, ublížené plížení se domů, kde bych se mohla schoulit a zmizet, zoufat si, že jsem nezmizela. Stále to samé sebeobviňujcí a k ničemu nevedoucí upozorňování na zavrženíhodnost a zbytečnost života v mém podání, ubíjejí výčet výčitek, seznam selhání a list lítostí. Aliterace ablegace.

Mám plnou hlavu myšlenek, které nemůžu ani napsat. Tolik se za ně stydím. Ukázat na prasklinu a afektovaně vzdychat nad sotva viditelnou vadou. lomit rukama a upozorňovat, jak je to celé hrozné, bože - litujte mě přece! jsem prasklá! Tady. Vy to nevidíte?! by mi šlo. Ovšem ukázat na ten ohromný kráter, který mi doopravdy znemožňuje fungovat, to nejde.
...To by byla totiž ostuda.
 


Komentáře

1 Sorbona | 11. února 2013 v 0:59 | Reagovat

Tento clanok upriamil moju pozornost na to, ake su veci relativne... Ale nie o tom. Prvy krok k zmene je uvedomenie a to mas uz za sebou. A co je druhy krok netusim, lebo ono to chodi necaka z roznych smerov alebo ako Aha efekt. Aj ked sa clovek vymota z jedneho hlavolamu, za chvilu je v dalsom a zlozitejsom, tak ma napada, k comu je to dobre ak si odmyslim vlastny rast. Pri pohlade na prapodivne individu okolo by sa na to aj vyprdol, keby nebol nespokojny.... Keby to motanie v bludnom stvorci nebolo take depptajuce a vycerpavajuce. Chcela by som byt stara sekvoja, spokojjne rast a neriesit bludne geometricke tvary vznikajuce v blaznivej hlave. Teda, ak ich sekvoje neriesia tiez....(zas si somrem popod nos)....
Novy vzhlad ma prevkapill :)) je to take ine (nie, vazne??? :D)

2 aeliren | Web | 11. února 2013 v 14:59 | Reagovat

Druhý krok většinou bývá o rozhodnutí.  - To, že rozhodnutí chodí z různých a často nečekaných směrů, to jen takový důsledek toho, že se nerozhodujem sami a život nás k volbě prostě dotlačí... Co taky s námi. Tedy se mnou. Ono dívat se, jak se pořád motám kolem toho samého a pořád jen převažuju pro a proti různých možností musí být hrozně nanervyjdoucí :).

Tvá představa bytí sekvojí je dobrá. Beru to - co takhle jít spolu někam založit les?

Nový vzhled je trošku jako tenhle článek. Jiný projev téhož. Jednou se prostě podíváš a vidíš, že to, co bylo už ti nějak nesedí (moc zdoberé, moc dívčí a celé trapně černoromantické...)
Akorát že vzhled se mění líp než myšlení :). Takže aspoň to jsem udělala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.