Únor 2013

post attaco

15. února 2013 v 0:37 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Jak adekvátně popsat zoufalství? To velké, když ani nemůžete dýchat, jen se potácíte, utíkáte jako zraněné zvíře. Když prásknete dveřma, protože prostě už nemůžete zůstat sedět a najednou zdrháte. Běžíte pryč, někam daleko, daleko od sebe a pořád a nikdy nejste tam. Zdrháte, lapáte po dechu, chytáte se stěn domů. Klouzáte po namrzlých ulicích a je vám jedno, že ostatní lidé vidí, že se právě hroutíte. Najednou je jedno, že se vám smějí a že si myslí, že jste blázen. Tenhle level zoufalství už musí být poznat - nesmyslná rychlost kroku zapadlými ulicemi v nemyslnou noční dobu, vytřeštěné oči a lapání po dechu. Slzy, mokrý a zkřivený obličej a ústa se hýbou v němých výkřicích.
Jste zavřeni uvnitř hlavy, někde hluboko, ta větší část z vás se ztratí a zůstane jen zvíře. Poslední projev lidskosti, nejste schopni myslet, žádná slova, jen útěk a nedostatek vzduchu. Pokud myslíte, nejsou to slova. Jen přepínáte mezi reakcemi, instiktivní rozvažování, zda se rozeřvat, rozbrečet, zabít, zhroutit se na chodník, sebrat se a začít myslet, sklouznout na obrubník a počkat, až vás někdo začne hledat,...
Dneska jsem to rozdýchala. Utekla jsem z bytu, obešla jsem blok a náhodou se mi povedlo skončit v nedestruktivní fázi, vymazat z hlavy ten spouštěč a vrátit se domů. Nechat se rozptýlit dnešním zachráncem.

Napadá mě jen, jak dlouho se dá odkládat finále? Kdy to přijde? Jak se to stane? U posledního zásadního zhroucení byl Kocour. Neměl ze mě radost, ale zrovna jsme byli sami venku na dovolené v cizím městě a já neměla kam utéct. Přes noc to odeznělo.
Předtím to bylo jak jsem seděla na ulici a po pár hodinách zvládla zavolat mámu - to je jak mě dovedla na psychiatrickou pohotovost. Veselá storka. Nechtějte sedět v čekárně s bláznivou paní, která se pere se zřízenci, sápe se po vás a nakonec urve vaší mamce rukáv na saku. Nechtějte předstírat, že si příliš neuvědomujete kde jste. Kňourání, že fakt nejste blázen, vás tam na té chodbě opravdu nespasí. I když - pohledný kolemjdoucí pan psychiatr, co mu asi zrovna končila šichta, mi pro mé uplakané oči skočil do své ordinace pro kapesníky a podal mi je s velmi soucitným pohledem. Snad jediným pohledem, co mi kdy pomohl. A co mě vystrašil.

Kdy to přijde znovu?
A kdo tam bude příště?

* * * * *

Jak ohlásit vesmíru, bohu, všem,..., že končíte. Tady máte lajnu a dál už nechcete a nepůjdete?
Kde se podává žádost o vyřazení ze hry?
Už nechci hrát. Nechci takhle existovat.
Co mám dělat?
Ne - neříkejte. Vaše konstruktivní rady jsou mi k ničemu.
Chci jen...nevím.
Aby to přestalo.
To. To všechno.
Já.

attaca

14. února 2013 v 23:19 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
už to nejde. Prosím, nebuďte svině a pomozte mi někdo. Ven. Pryč.
Smilování
nejlépe to devítimilimetrové
nebo tak nějak

Aliterace ablegace

9. února 2013 v 21:14 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Nový týden nepřinesl nic nového. Jak šokující! Ne, vážně. Ta šeď mě začíná ubíjet a nudit. Občas celé dny jen bezradně pročučím, protože se mi nic nechce. A nechce se mi ani nedělat nic, protože to je taky nuda. Jsem zacyklená v hanebném nicnedělání, zřejmě proto, že nic v zásadě nic jiného než nicnedělání neprovozuji. A hanebné je to proto, že to hanebné je.
Přesně vím, co mi bere energii - alespoň v tuhle chvíli. Nicméně nemůžu s tím nic dělat. Leda změnit postoj, svoje vnímání celé té sílu sající záležitosti. Což pro konzervativního člověka (i když naprosto nonkonformního, liberálního a občas šokujícího jako jsem já) je samozřejmě tak trochu problém. Tradičně střídám nálady "ano, uznávám své nedostatky, uznávám nutnost dospět a zahodit negativismus, eliminujme chybné myšlení novým přístupem" s přístupem "kašlu na svět, proč se měnit, komu to pomůže, je to k ničemu a uznat chybu je rovno uznání chybnosti mé existence, a vůbec - já jsem přecidokonalá právě (a jedině) v rozflákanosti své duše!". Obecně vzato, jak už šlo vysledovat z předchozích článků, jsem takový velký oscilátor. Kyvadlo v nehamiltonovském systému, kde tření je způsobeno jinými lidmi, nebo spíš mnou jim přisouzenými názory. A právě ti lidé, to, co by si o mě mohli myslet, to mě demotivuje nejvíc. Nutnost, anebo existence možnosti nutnosti obhajovat před nimi nové myšlenky a nové postoje mě příliš děsí. Ne, to je špatně. Mě děsí, že by mohli vidět, že samu sebe uznávám jako chybnou, že sama v sobě nacházím důvod ke změně. Ačkoliv si uvědomuju nadutost takového uvažování, nehodlám ve svých komplexech na sobě šetřit a uvědomit si, že ostatní mají lepší věci na práci, než přemýšlet, proč dělám, říkám a myslím si právě to, co dělám, říkám a co si myslím.
Je to špatně? Je to malicherné a povrchní? Doopravdy tak hrozně potřebuju schválení ostatních, i když by mělo jít o schválení nevědomé, navíc vykonané aktem nevšimnutí si? Jsem tak slabá, sama v sobě, a každá pozornost mým směrem mě plaší. Ne vždy. Mám módy, kdy vypnu svou váhavost a bývám suverén. A není to předstírané. Je to jen jiná stránka. Jenže jiná stránka potřebuje jinou stránku i ve svém okolí - a suverén, Aeliren vládkyně sama nad sebou je stránkou, která se projevuje ven. Ne dovnitř. Je zmizením onoho vnitřku, absencí té druhé. Ona je bohyně - kéž bych jí mohla být každý den. Miluju se. Jsem okouzlující, vtipná a inteligentní. Provokativní a pohotová. Ona je tím, kým bych měla být. Ona je mnou.

Tamten řekl, že taková nejsem, nevěřil mé sebedůvěře, nevěřil mé radosti ani tomu, jaká jsem s ním dokázala být. Vřelá. Aktivní. Žena. A to jsem se nestihla otevřít a projevit ani z poloviny. Mrzí mě, že mě nepoznal celou. Byl a bude jediný, kdo mohl.

Ale já jsem zavřená v té rozervané, co v černé mikině s kapucí kope do věcí kolem a všem ukazuje, jak je nedospělá, jak je pubertální. Hysterické excesy, pasivní i aktivní agresivita, sebedestruktivní chování, válení se v zoufalství po zemi. Žadonění po pozornosti, ublížené plížení se domů, kde bych se mohla schoulit a zmizet, zoufat si, že jsem nezmizela. Stále to samé sebeobviňujcí a k ničemu nevedoucí upozorňování na zavrženíhodnost a zbytečnost života v mém podání, ubíjejí výčet výčitek, seznam selhání a list lítostí. Aliterace ablegace.

Mám plnou hlavu myšlenek, které nemůžu ani napsat. Tolik se za ně stydím. Ukázat na prasklinu a afektovaně vzdychat nad sotva viditelnou vadou. lomit rukama a upozorňovat, jak je to celé hrozné, bože - litujte mě přece! jsem prasklá! Tady. Vy to nevidíte?! by mi šlo. Ovšem ukázat na ten ohromný kráter, který mi doopravdy znemožňuje fungovat, to nejde.
...To by byla totiž ostuda.

Mučivé vědomí neuspokojivosti života

5. února 2013 v 2:08 | Aeliren |  Ohlédnutí před usnutím
Mučivé vědomí neuspokojivosti života je kódováno a vychází ze mě jako pasivně agresivní vrčení na cokoliv v mé blízkosti. Nadávky a mlácení do věcí ze mě musí dělat hrozného společníka. Občas je mi to líto, častěji je mi to jedno. Už nějak nemám sílu tvářit se přijatelně jen kvůli Kocourkovi a už ani vlastně nevím, proč bych to měla dělat.
Pravdou je, že se zhoršuju. Taková ochutnávka mého stavu byl minulý nečlánek o narozeninách, dnes už jsem racionálnější. Snad i proto, že jsem vypadla z Prahy a nemusela jsem čelit všem těm připomínkám mého prokletého zatraceného a zkurveného přežívání, co tady mám různě poschovávané po bytě.

Bylo to fajn, odjet. Sednout do auta a věnovat se navigaci. Vidět, že ještě existují stromy. Poslouchat žvatlání cizích příbuzných a poslouchat dobře míněné mírné a starostlivé výtky Kocouřích rodičů svému nejstaršímu synovi. Balzámem byla i krásná tříhodinová masáž od již zmíněné Tety a rozhovor, který běžel jen tak a nebyl ani trochu osobní, a ani trochu odtažitý - jen kontakt dvou osobností, kde téma má přínést informace a forma potěšit zájmem, kontakt výjimečný vědomím ceny citlivosti, nadhledu a humoru. Zkrátka dialog bez zranění. Už je to dlouho, co jsem takový vedla aniž by byl prázdný a zbytečný. Občas je vážně fajn připomenout si, že lidi mohou být i spojenci.
Podráždění ale nezmizelo zcela. Kocour jel se mnou, koneckonců byla to jeho rodina, kterou jsme jeli navštívit. A těsně před odjezdem mi ta děvka představivost nasadila do hlavy švába představy jiného života po boku jiného muže. Co na tom, že je ta myšlenka nereálná, neuskutečnitelná, čistě zidealizovaná, čiře fantaskní, s daným mužem nemající nic společného - snad kromě představy jeho obličeje a zneužívání jeho jména, a ve své podstatě je to idea naprosto absurdní. Mám ale dobrou fantazii. Až moc - dokážu si přesvědčit o věrohodnosti skoro čehokoliv. Romanicky-erotickými vizemi s muži, co prokazatelně nemají zájem počínaje, čekajícím mimozemským vetřelcem skrytým ve tmě na chodbě za dveřmi konče. Tyhle pitomé představy zachráncích a spasitelích nemám ráda, jsou nebezpečnější než ty o těch vetřelcích. U těch stačí poprosit Kocourka, aby chodbu zkontroloval a rozsvítil mi tam, ale tohle, tohle dokáže hlodat jak čert a bolí to, moc to bolí, takhle snít. A občas je tahle bolest jediným mým lékem na bolest, kterou způsobuje moje každodenní realita.
Teď, když nad tím vzpomínám, ani nevím, jaký celý ten víkend byl. Smíšené pocity - ale ne v jednom okamžiku smíšené, spíš jakoby probíhalo několik rovin prociťování. Frustrace a bezmocný vztek při úvahách o Kocourovi, hloupý úsměv a urputná programová zasněnost při myšlenkách na toho druhého. Uvolnění z nepřítomnosti myšlenek o škole, povinnostech, realitě a dalším životě. A nakonec mír a ticho. Přestalo to hrozné bušení uvnitř mé hlavy, co mi neustále připomíná, jak hrozně jsem k ničemu.
V neděli ráno jsme přijeli dom a ještě po zbytek dne mi ta převažující smířená nálada vydržela - zaměstnala jsem se přemítáním o oslavě mých narozenin, která měla být večer, a nutností sehnat vánoční dárek pro starší sestru. Praktickými věcmi, co se musí udělat a nemají hlubší přesah, se zabývám ráda - úvahy o přestavění nábytku, aby se sem do pokoje vešlo osm lidí a o tom, co vlastně těm osmi lidem uvařit, jsou vyloženě odpočinkové.
Bylo to milé, tahle neděle. Nemám přátele, kteří by se mnou cokoliv slavili (hell, nemám přátele, kteří by cokoliv - nemám přátele), ale ještě mi zbyla rodina. Obyčejně je nevidím moc ráda, postrádají cit pro to co říct a co neříct a jsou mistři ve vzbuzování špatných myšlenek, ale když se všichni sejdou jen kvůli vám, pro vás, aby vlastně oslavili to, že jste se narodili, znamená to dost. Asi pro mě není důležitější den v roce, než moje narozeniny. Je to den, kdy se cítím, že do tohoto světa patřím. Miluju to. Jako by všechno bylo fajn, Aeliren dostane dárky, každý jí obejme a pár hodin si povídáme o blbostech - nejlepší dny mého života. Letos (a minulý rok a rok předtím a asi ten před ním) to akorát kazí fakt, že Kocour narozeniny neslaví, dárky neuznává, tlachání o ničem ho otravuje a s mojí rodinou si nerozumí. Takže strávil večer prací ve vedlejším pokoji. Ale i to mi tentokrát vyhovovalo. Měla jsem na večer alespoň pokoj od jeho myšlenek a požadavků a nemusela jsem brát ohledy na to, aby se bavil, aby se nenaštva,l a vůbec jsem mohla pozornost věnovat něčemu jinému než mně a jemu.

Narozeninová nálada ale nepřežila ani noc. Ačkoliv mému muži zřejmě bylo jeho matkou promluveno do duše a dneska se choval naprosto perfektě, dokonale a milujícně, dohnala mě neuspokojivost vlastního života. Tedy to, o čem jsem chtěla mluvit primárně.

Frustrace, rezignace, šílenství. Už ani nepoznám ke kterému stavu se blížím víc. Namíchala jsem si okouzlující koktejl všech tří. Přecházím tu po těch dvou půlčtverečních metrech obytné plochy jak tygr v kleci a dávám světu setsakra najevo jak hrozně mě sere. Ponejvíce výhružkami těžkého kalibru /třeba zmlácením do bezvědomí/vraždou/kastrací/, když nebude v drobnostech, které ještě můžu ovlivnit, po mém. Do věčně na hrudi založených rukou mě chytá tik popadnout těžký tupý předmět a rozflákat všechno, celý svět, na malé kousky. A potom se na hromadu trosek složit, hodit si vlasy do tváře a brečet. Normálně hystericky řvát a vyslzet všechno ven.
Nevím co mám dělat. Chtěla bych mít nějakou představu, nějakou vizi. Chtěla bych mít něco ve mě samoté, o co se dokážu opřít - chtěla bych mít nějakou mě samotnou. Jsem prázdná a ta prázdnota mě požírá zevnitř. Nedokážu sedět, nedokážu se soustředit, všechno se koncentruje do bezmocného vzteku z toho, že nevím co.
Nedokážu to adekvátně popsat. To kolísání unaveného zírání s vypnutým mozkem, vágní přemýšlení o tom, co by se změnilo, kdybych přestala dělat to málo co dělám, kdybych přestala předstírat předstírání, že se o něco snažím. Přemýšlení, které se pomalu mění v uslzené uvažování o tom, jak nic nedotáhnu do konce, k ničemu jsem si nevytvořila vztah a všechno vzdávám, což zas vždy a zákonitě vyústí v uvědomění, že postrádám duši, která by mě směřovala, která by mi dala cíl, že mi chybí touha a vášeň, že jsem jen zbytek stroje potácející se tu bez účelu, spíš překážející než cokoliv jiného. Pak nastoupí vztek, kopání do věcí a vnitřní výkřiky vnitřního puberťáka. Proč? Co vlastně?! Proč já?! Další průběh už je tu na blogu dobře popsaný, pocity méněcennosti, selhání, bezcennosti, apod. touha po nicotě a konci.

A lidi se diví, proč tolik spím...

Už jsem zase zapomněla, co jsem chtěla říct. Tohle to nebylo, vždycky mi uklouznou myšlenky tam, kde jsou většinou - a ty chytřejší a uspořádanější postřehy odsunou do pozadí.
Snad to má takhle být.