Zavřená víčka mi slouží jako promítací plátno...

28. ledna 2013 v 4:12 | Aeliren |  Estetituzující a inspirované nerealitou
...


Dneska jsem ráda ve své poklidné společnosti. Mlčíme tu spolu, já a Aeliren, každá ponořená do svých úvah, společně v obýváku na chalupě, kde jsem už roky nebyla. Já schoulená do klubíčka na gauči, pohled upřený do plamenů ohně, který hoří v začouzeném krbu, ona v tom prastarém nemožně tvdém křesle zabalená v dece s knihou v ruce. Sedíme v tom starém pokoji s nesourodým nábytkem, který páchne vlhkostí, plísní a vzpomínkami na bezstarostné časy, a světlo ohně na stěnách kreslí stíny vzbuzující příjemný dětský strach.
Popíjejíce čaj (anebo víno?), sdílíme ticho. Nad stolem s kulatými rohy přikrytém propáleným ubrusem s kostkovaným vzorem svítí lampa, stará žárovka skrytá pod oranžovým slaměným stínidlem. Vytváří nám laskavé světlo, a naše stejné tváře projednou vypadají v tom smířlivém domácím přítmí líbezně a uvolněně.
Venku prší, zvuk kapek ševelících v růžovém keři na předzahrádce je tlumený oknem, ale přesto je v tom klidu výrazný - hudba ticha. Spolu s praskáním ohně vytvářejí melodii souladu. Soundtrack domova, usmívám se. Děravým okapek teče voda, jaký to příznačný zvuk pro toto místo! Roky tou děrou stéká déšť, v provazcích vody letí dolů a rozprskává se pokaždé přesně stejným způsobem o kamínky dole. Někomu by ten zvuk mohl připadat rušivý a příliš hlasitý, ale ne mně. Patří sem, patří sem stejně jako propadlá podlaha vedle křesla, jako složený papír, co podpírá jednu nohu stolu, jako myš, která nás vždycky v noci budí svým hrabáním...
Dívám se do plamenů a přemýšlím o ničem. Užívám večera, který není výjimečný událostmi, který je výjimečný krásou. Život se nezměnil, ani já ne, a přesto je dneska tak hezké být naživu. Mír, který tu panuje, je tak vzácný a jedinečný. Je smutný, je v něm smrt, je v něm láska a naděje. Je jako pohled staré ženy, pohled matky, na děti hrající si v podzimní mlze.
Zavírají se mi oči a v polospánku si promítám tváře mužů, které jsem milovala. Pociťuju smutek a lítost, že tenhle okamžik nikdo neprožívá se mnou, že nikdy nebude. Další lítost přichází se slzami, s vědomím, že chuť téhle chvíle nemůžu předat. Že zůstane jen mně, ve mně, nesdělitelná a nepopsatelná.
Intimita nálad zůstává uvnitř a nikdo je nezažije stejně. Stejné podněty, stejný déšt, pokoj, stejný oheň - a přeci to v nikom nevzbudí stejný dojem... Písnička, hraná v rádiu, která vyvolá zasutou vzpomínku a následný úsměv. Je jen můj a mít komu ho dát, stejně nemám jak. Slova, tak krutě konkrétní a jasně definovaná, omezují myšlenky, oprošťují je o souvislost asociací a příchuť pocitů, znehodnocují poselství svou ohraničeností, a přesto jsou tak vágní a neurčitá. Slyšíme a rozumíme, ale pochopit vyřčené nejde. Prožitek a pocit původní myšlenky zůstává odepřen...
Jednou bych se tam na tom gauči před tím krbem a v dešti chtěla milovat, napadá mě. Sdílet tu chvíli, sdílet místo, prostor, emoce a duši. Dát samu sebe a na chvíli přemoct toho druhého v něm samotném, dát mu poznat, co je to za okamžik, který prožívám.
Zavřená víčka mi slouží jako promítací plátno. Vytvářím tu představu, pokládám se do ní, a zároveň jsem jako režisér v odstupu. Některé detaily jsou tak bolestně jasné, škrábání strniště na mé tváři, jemnost jeho vlasů mezi mými prsty, odlesk ohně na nahé kůži; jiné věci zůstávají skryté, nepotřebné k prožitku a tudíž nepromyšlené a nerozvinuté.
Cítím srdce, jak mi bije, to je opravdové - slyším jeho dech. Cítím tíhu na hrudi, teplo jeho těla. Co na tom, že neexistuje! Tisknu ho k sobě a vycházím vstříc jeho pohybům. Nechávám se unést vášní, otvírám oči a vidím jeho tvář, jeho výraz. Líbám ty rty a škrábu ho do ramenou... Mezi stehny svírám jeho boky a koušu se ruky, abych zadusila výkřik.


Otevírám oči. Plameny v krbu najednou vypadají ploše a tak nějak zašedle. Sedám si a chci se napít čaje. Na hřbetu ruky vidím otisk zubů. Uhýbám očima a pokládám hrnek zpět na stůl. Cítím se poněkuk hloupě, označená a ponížená. Čaj na stole dávno vystydl, zvuk deště je mi najednou protivný a je mi zima. Lehám si zpátky, díkybohu že z podrážděných očí netečou slzy.
Kouzlo je pryč, moment pominul.
 


Komentáře

1 Sorbona | 29. ledna 2013 v 0:14 | Reagovat

Nemam pocit, ze existuju spravne slova, ktore by opisali moj dojem z tohto prekrasneho clanku. Mozem len chabo povedat, ze sa dotkol mojho srdca a pripomenul mi podobne chvile..... Ktore bolia a pri tom su tak nadherne. Az sa mi vykotulala slza. DAKUJEM!

2 aeliren | Web | 29. ledna 2013 v 0:25 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi napsala komentář. Celý dnešek od probuzení mi vrtalo hlavou, jestli jsem přeci jenom neudělala chybu, když jsem to zveřejňovala, a jestli bych to neměla radši smáznout. Takhle už ho nesmažu a nechám ho tu. :)

Pokud jsi doopravdy zaslzela, tak si můžu gratulovat, povedlo se mi něco předat. Já taky brečela.

A děkuji za díky. Moc to znamená, ale to ty víš ;).

3 Sorbona | 29. ledna 2013 v 8:50 | Reagovat

A ja zas dakujem za tu slzu, bolo to tak zvlastne :)) ale krasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.