Vakuové mozkoprázdno

26. ledna 2013 v 3:32 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Moje nálada svým průběhem kopíruje dráhu nějaké pořádné horské dráhy. Od hlubin splínu k vrcholkům nepříčetného vzteku projíždí i takovými raritkami, jako je vysmátá rezignace, afektovaně namyšlená odtažitost, povrchní vypnutí veškerých vyšších mozkových funkcí a několikrát i zajela do temného tunelu sebeopovržení. Přejela i úseky konstruktivní nečinnosti a kreativní netečnosti, ale to už v mém případě zas tak za zmínku nestojí, protože tam já jsem skoro pořád.
Každý den se mi vystřídá několik takovýhle poloh. A i když nestojím celý měsíc jen na negativní straně emocionálního spektra, tak stejně na každý úsměvný moment je jich padesát, co ten úsměv zaručeně smažou. Jsem příliš citlivá na okolní vjemy, stačí mi málo, třeba podivný pohled od cizího člověka v tramvaji, prodavačka co na mě civěla jak na zaostalou, vzteklé odseknutí Kocoura na nějakou mou otázku, už zase neustlaná postel... Život je pro mě velmi únavnou záležitostí. Nějak nezažívám žádný důvod, proč by měl být krásný, mám tu jen ubíjející sumu otravností, které zatěžují a které, když se neudělají, zatěžují ještě víc. Všechno je jen řetězcem důvodů k sebevraždě. Není nač se těšit, není ani na co vzpomínat. Vlastně ani není moc co dělat a nad čím přemýšlet.
Zažívám období vaukového mozkoprázdna.


Jasně, je zkouškové. To je taková univerzální omluva pro skoro cokoliv, tedy jste-li vysokoškolák. Je fakt, že než začalo, tak mi takhle nebylo. Nějak mi tenhle semestr nebaví se nechat zkoušet, dokazovat svoje kvality lidem, který mě nezajímají, a ukazovat svoji nedostatečnost tomu jednomu, který mi zajímavý přijde. Ještě teď je mi špatně ze studu nad tím, co jsem mu odevzdala. I když je to blbost takhle uvažovat.
Někteří lidé prý pod tlakem dosahují lepších výsledků. Já pod tlakem na všechno kašlu. Kromě prudkých změn nálad zažívám i ambivalenci ve vztahu ke škole. Občas mám chuť se sebrat, jít do sebe a ukázat všem, že moje inteligence byla změřena správně, dokázat, že když chci, tak jsem ze všech nejlepší. Častěji (čímž myslím pokaždé, když narazím na sebemenší problém) mám ale chuť někam zalézt a nikde se neukazovat, aby se mi lidi nevysmáli, že jsem blbá. Ale ze všeho nejraději zaujímám postoj, že studovat je pod mou úroveň - což je póza, která mi dost vyhovuje. Správně podaná ze mě udělá člověka, se kterým nikdo nechce mít nic společného a hlavně kterému si pro jeho pasivně agresivní tón nikdo neopováží vyčítat srabáctví a blbost. Tuhle se mi hlavou mihla představa, jak si kolegyně vykládá s kolegou, jaká jsem kráva, protože je hrozně zaskočilo moje prohlášení, že "nepotřebuju žádnou školu, protože všechno, co chci už umím, nebo se to naučím až já budu chtít a že někomu lízat zadky pro titul nemám zapotřebí" - to je taková parafráze něčeho, co jsem možná dokonce i řekla někomu nahlas. Chvilku jsem se té představě usmívala, ale pak mě zas mé otravné racionální já upozornilo na pubertálost takového chování, a já zas upadla do sebekritické sebelítosti.

Dnes večer nejsem nějak v náladě psát článek. Nedokážu se příliš soustředit, myšlenky se mi rozbíhají do prázdna, asi jsem si odvykla myslet.
Během posledních třech týdnů jsem měla několikrát náladu psát - a v mysli jsem vytvářela malebné věty a vůbec, líbilo se mi přemýšlet o psaní, o myšlení a upřímné sebe(re)prezentaci. Nicméně, píšu jen v noci, jindy to nejde - a když jsem byla v náladě komunikovat s lidma, byla jsem i v náladě pokračovat ve studiu. Takže jsem nikdy ten notebook nevytáhla, abych druhý den rozumně vstala a věnovala se smysluplné činnosti. Teď, s odstupem času, mi takové jednání přijde dost směšné, k ničemu to nebylo a mě to jen ochudilo o pár hezkých chvilek se slovy a vlastním já.

Což mě dostalo k tomu pozitivnímu, co jsem na zkouškovém objevila. Nikdy za celý zbytek roku jsem necítila tak nutkavou potřebu věnovat se prapodivným věcem. Věcem, o kterých jsem si myslela, že mě vlastně nebaví a nezajímají, které pro mě nemají žádný význam a které normálně považuju za ztrátu svého ach-tak-drahocenného času. Občasný nával aktivity jsem chtěla přesměrovat do psaní a kreslení, zatoužila jsem se naučit pořádně s grafickýma programama, chtěla jsem vytáhnout šicí stroj a něco spíchnout, najít jízdárnu, kde bych se konečně naučila jezdit bez nutnosti tam posluhovat vykonáváním manuálně náročných a více či méně nechutných prácí. Najednou mi přišlo hrozně důležité věnovat se sportu, učit se rusky, bojovat proti sociální fobii a najít si nějaké přátele a bůhvícoještě. Zkrátka jsem zjistila, že ještě existují věci, co bych ráda v životě dělala. I když možná jen jako útěk před "povinnostmi". Je mi jasné, proč je nedělám, když můžu. Protože tenhle list zájmů zanedbávám ze stejného důvodu, proč zanedbávám i ty povinnosti - neúspěch si neodpouštím. A když nic nedělám, nemůžu neuspět a můžu si zachovat tvář, že jsem rovnocenná s ostatními lidmi. To vědomí, že jsem člověk, pro mě znamená hodně - i když vím, že víc jak z poloviny je jen předstírané a že tomu stejně nevěřím.
Jsem příliš křehká na to, abych žila. Sotva se udržím pohromadě, když jen přežívám a když mi na ničem nezáleží. Nedovedu si představit, co by ze mě zbylo, kdybych se musela postavit sama sobě a něco udělat - a selhat v tom.
 


Komentáře

1 Sorbona | 29. ledna 2013 v 0:06 | Reagovat

Ach, konecne clanok. Neviem, kde zacat. Asi tam, ze vysokoskolsku lavicu som si na chvilu vyskusala, ale bolo to pre mna velke sklamanie. Nemam problem sa ucit, ale musi to mat aspon nejaky zmysel. Na vyske skoro nic nemalo zmysel a nazvy predmetov boli zavadzajuce. Na strednej som sa vsetko mohla ucit cez logicke suvislosti a bavilo ma to. Na vyske to bolo vsetko o bifleni (co nedokazem a ani nechcem, nie som recitator). Trpiet rozmary posahanych docentov ma uz vobec nebbralo. Tak som to vzdala. Bolo to velke sklamanie, ktore vsak rychlo pominulo. Zivot ide dalej. Titul zo mna lepsieho cloveka nespravi (mozno by som bola bohatsia ale to nie je zaruka). Proste som tvrdohlava a ked ma to raz zacne nudit a drazdit. Je koniec, neexistuje ziadna snaha. Mozno raz, az najdem odbor, ktory budem milovat sa tam vratim. A ano, cez skuskove bolo vsetko zaujimavejsie, tury so psom, upratovanie,varenie a zrazu bolo tolko veci, ktore cloveka naplnali. Aspon mna nebavilo marnit cas zo zivota sedenim nad podzubanim Aristotelom, ktoremu by som nakopala zadok. Ako raz poveedal jeden znamy: Neuc sa, zivot ta nauci. Aspon u mna ma vsetkym dolezitym veciam naucil zivot. Takze tvoje rozcarovanie uplne chapem. Len to, co uz nemozem vnutorne pochopit, aj ked logicky to chapem je ten strach z neuspechu (hej, to hovori ta, ktora veci zacne a ....). Mam z tvojich slov tak silny pocit, ze ty chyba zivot na plno, nie len prezivanie a zmietanie sa vo vire. Keby som ten pocit nepoznala :( ach jaj.... A myslis, ze su podstatne nazory cudzich ludi? Asi som zakomplexovana ale vacsina cudzich nazorov mi pride vsetko, len nie objektivna a nezaujata...... Cest slusnym nazoro, ;)

2 aeliren | Web | 29. ledna 2013 v 1:14 | Reagovat

Sorbonno, co jsi studovala? Filozofii?

Mě se na vejšce líbí. Líbí se mi tam mnohem víc než na střední - jednak kvůli lidem, jednak kvůli mě samotné a právě kvůli té svobodě vybrat si, jestli se na to vykašlat nebo ne. :)

Střední byla zmatená. Vybrala jsem si špatně, šla jsem na ekonomické lyceum očarovaná kouzlem bohatých a upjatých, nebo bůhvíčím. Líbila se mi představa, že budu důležitá, v kostýmku a že budu mít titul a vydělám víc jak mamka... Což je mimochodem důkaz, že vybírat si de facto povolání už ve 14 nebo 15 je hovadina. Nikdo se mě ale neptal proč to chci studovat a nikdo mi nenavrhl jinou možnost. No, zkrátka - nebavilo mě to tam. Hrozně. S lidma jsem si nerozumněla, nedokázala jsem se s nimi bavit, učení mě nezajímalo. Díkybohu, že jsem onemocněla a mohla ten rok zůstat zavřená doma - to mě hodně posunulo. Díkybohu, že jsem chodila za školu a musela dodělávat střední dálkově. - překvapivě jsem se mezi těmi ženami ve středních (a vyšších) letech, co si tam dodělávali maturitu, protože už se nemusely starat o děti, cítila mnohem líp. A taky právě na vejšku jsem díky těmhle zdržení šla o dva roky pozdějc. Jsem tam mezi kolegama - se kterýma se tedy příliš nedružím - víceméně šťastná, našla jsem si tam místo, už to není takové, že na mě všichni čumí, co jsem za exota. I když...možná to jen líp maskují. :D Taky mi přijde roztomilé vidět, jak jsem jinde v životě - oni teprv tápají, utvářejí představy, nevědí. Já už mám za sebou jistou životní zkušenost ( :o ). V tomhle máš pravdu, život naučí nejvíc. Taky já na školu nešla primárně kvůli studiu a novým poznatkům. Chtěla jsem si vyzkoušet to prostředí, nějak zaplnit čas a práce tak nějak nepřicházela (a nepřichází) v úvahu. Taky jsem nakonec trefila dobrý obor. Tu matematiku. Je to vzhledem k minulosti vlastně absurdní, ale sedí mi to - nejen kvůli tomu, že jsem toho hodně nastudovala napřed. Jenže, jak už jsem starší a vidím, že ta škola i ten titul jsou ve finále k ničemu, že mnohem víc záleží na jiných věcech, na kvalitách osobnosti, co se stejně nenaučíš, tak je těžké se přesvědčit, že má snaha nějaký smysl. Je to pro mě jen hra, a já moc nedokážu prohrávat. Vztekám se a nevím si rady, takže se teď tak nějak plácám :). A dělat něco, co navíc nemá důvod, účel? Pche - ani náhodou :).

Úplně jsem nepozorumněla tomu, jestli tedy rozumíš nebo nerozumíš tomu strachu z neúspěchu..? Tam jsem se do tebe už nějak zamotala :) - prosím osvětlit.

Jinak, co se týče názorů ostatních, jestli jsou důležité. Rozumem je mi jasné, že na nich nezáleží, ale pro mě pocitově jsou hrozně podstatné. Je to jako bych nevěděla sama co si o sobě mám myslet, tak sondoju ostatní. A pak to zprůměruju, vyberu si s čím souhlasím, s čím ne - a podle toho se pak soudím. Jako bych nebyla reálná, dokaď nejsem posouzena druhými. Oni utvoří názor, já utvořím názor na jejich názor a přijmu jejich vizi sama sebe za vlastní. Můžu říct, že mě definují cízí názory. Proto mi na nich tak záleží - stačí, aby si většina myslela, že jsem chytrá - a já můžu být pyšná, že chytrá jsem.
Samozřejmě neposlouchám všechny. Většina mě vůbec nezajímá a ani by mě nenapadlo ohlížet se na jejich názor. Jde jen o vybrané lidi - když nad tím tak přemýšlím, tak o vybrané "chytré muže". ( :D )
Jakmile si někoho začnu vážit, tak začne nabývat na váze i ten jeho názor. A ani mi ho nemusí říkat, vystačím si sama - jako jasnovidec. Pak tu sedím a vytvářím scénáře o tom, co si který z nich o mě myslí - to je třeba ta zmínka o tom jednom v té škole. Máme cvičího, je v mnoha věcech inspirativní a já teď odevzdala hodně špatný test. A jsem z toho v pytli, protože mám strach, že ten inteligentní a vzdělaný muž si bude myslet, že jsem úplně blbá (i když je jasné, že on žádné úvahy a závěry dělat nebude, jen ten test opraví a napíše čtyřku ani si nevšimne komu). Což je trochu problém, protože se za sebe stydím tak, že ani nevím, jestli se před ním ještě dokážu ukázat...
Jsem se rozepsala a zapomněla pointu. :-/
Abych to uzavřela - selžu, a lidi, kterým bych se chtěla podobat, kterým bych chtěla být rovná a chtěla bych, aby mě akceptovali, mě zavrhnou, protože nejsem dost dobrá. Což samozřejmě vezmu jako důkaz, že nejsem dost dobrá. Což znamená, že jsem špatný člověk... - no a jsme tam.

3 aeliren | Web | 29. ledna 2013 v 1:22 | Reagovat

Mezi tím elaborátem, co je delší než původní článek (ksakru) jsem zapomněla, že ze všeho nejvíc jsem se chtěla zeptat, co konkrétně myslíš tím "chyba zivot na plno, nie len prezivanie a zmietanie sa vo vire". Rozvedeš to pro mě, prosím? :)

4 Sorbona | 29. ledna 2013 v 8:47 | Reagovat

Jop, Filozofiu... Aale boli to skor retardovane dejiny filozofie, kde mal pre mna zmysel az jeden seminar. Ludia tam mi boli viac menej proti srsti a mimo moju krvnu skupinu.... A to poznanie, ze si s tym mozem tak akurat utriet rozliate pivo mi tiez nepomohlo. A hlavnym pruserom bol nedostatok financii..... U mna to bolo zas naopak, stredna bola pozehnanim mojho zivota. Boli tam fajn ludia, bola tam moja ziennka a boli tam uzasny vyucujuci, s ktorymi sme vela prezili a vela sa nasmiali.... Len ten skok od veteriny k filozofii je nejaky divny...co uz....
K tomu strachu z neuspechu, som chcela, ze rozumiem, preco z neho. Ludia nemaju radost. Len ja som tak nejak mimo v letargickom stave a je mi to jedno.... Ale mne je teraz skoro vsetko jedno :D

K tomu zivotu, neviem ako ty, ale mna pocas dlhych hodin na fakulte lakalo utiect a ist si uzivat chvile zivota. Neznasala som, ked bolo vonku nadherne, od rana svietilo slniecko a ja som tuzila vybehnut do prirody a citit, ze zijem. Taka ta tuzba po tom, aby kazda moja bunka vedela, ze zijem.... Teda, neviem, ako to lepsie opisat :(

5 aeliren | Web | 29. ledna 2013 v 17:28 | Reagovat

Taktéž jsem slyšela, že filozofie je na bakalářích jen samé čtení filozofů před tebou a žádné skutečné filozofování :).

Užívat chvíle života, toužit že žiju - ano to znám. Ale nemám jak a kde žít. Utéct není v Praze kam, všude jsou lidi, všude je vidět na domy. Tady je to stvořené na procházky - a procházky jsou pro spořádanou mysl a tu já nemám. Když mě popadne touha žít, tak akorát mlátím hlavou do zdi a chci umřít, nebo utéct hrozně daleko a už nikdy se nevracet. Což taky nejde. ...beru tu letargii, ta je fajn...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.