Leden 2013

Narozeninový

31. ledna 2013 v 0:10 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Chtěla jsem dneska napsat, že mám narozeniny a něco vyblít okolo toho. Nejde to. Je mi hrozně - dneska ze všech dnů snad nejhůř za posledních několik let. Příhodné.

Kdy jindy by měl člověk chtít přestat existovat víc než ve výročí narození?

Pěkně se to sešlo.
Jdu se věnovat hysterickým záchvatům zoufalství (už jsou za ty poslední tři noce nacvičené celkem obstojně). A třeba, třeba právě dneska si už konečně tu hlavu o zrcadlo rozmlátím.


Vakuové mozkoprázdno

26. ledna 2013 v 3:32 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Moje nálada svým průběhem kopíruje dráhu nějaké pořádné horské dráhy. Od hlubin splínu k vrcholkům nepříčetného vzteku projíždí i takovými raritkami, jako je vysmátá rezignace, afektovaně namyšlená odtažitost, povrchní vypnutí veškerých vyšších mozkových funkcí a několikrát i zajela do temného tunelu sebeopovržení. Přejela i úseky konstruktivní nečinnosti a kreativní netečnosti, ale to už v mém případě zas tak za zmínku nestojí, protože tam já jsem skoro pořád.
Každý den se mi vystřídá několik takovýhle poloh. A i když nestojím celý měsíc jen na negativní straně emocionálního spektra, tak stejně na každý úsměvný moment je jich padesát, co ten úsměv zaručeně smažou. Jsem příliš citlivá na okolní vjemy, stačí mi málo, třeba podivný pohled od cizího člověka v tramvaji, prodavačka co na mě civěla jak na zaostalou, vzteklé odseknutí Kocoura na nějakou mou otázku, už zase neustlaná postel... Život je pro mě velmi únavnou záležitostí. Nějak nezažívám žádný důvod, proč by měl být krásný, mám tu jen ubíjející sumu otravností, které zatěžují a které, když se neudělají, zatěžují ještě víc. Všechno je jen řetězcem důvodů k sebevraždě. Není nač se těšit, není ani na co vzpomínat. Vlastně ani není moc co dělat a nad čím přemýšlet.
Zažívám období vaukového mozkoprázdna.


Jasně, je zkouškové. To je taková univerzální omluva pro skoro cokoliv, tedy jste-li vysokoškolák. Je fakt, že než začalo, tak mi takhle nebylo. Nějak mi tenhle semestr nebaví se nechat zkoušet, dokazovat svoje kvality lidem, který mě nezajímají, a ukazovat svoji nedostatečnost tomu jednomu, který mi zajímavý přijde. Ještě teď je mi špatně ze studu nad tím, co jsem mu odevzdala. I když je to blbost takhle uvažovat.
Někteří lidé prý pod tlakem dosahují lepších výsledků. Já pod tlakem na všechno kašlu. Kromě prudkých změn nálad zažívám i ambivalenci ve vztahu ke škole. Občas mám chuť se sebrat, jít do sebe a ukázat všem, že moje inteligence byla změřena správně, dokázat, že když chci, tak jsem ze všech nejlepší. Častěji (čímž myslím pokaždé, když narazím na sebemenší problém) mám ale chuť někam zalézt a nikde se neukazovat, aby se mi lidi nevysmáli, že jsem blbá. Ale ze všeho nejraději zaujímám postoj, že studovat je pod mou úroveň - což je póza, která mi dost vyhovuje. Správně podaná ze mě udělá člověka, se kterým nikdo nechce mít nic společného a hlavně kterému si pro jeho pasivně agresivní tón nikdo neopováží vyčítat srabáctví a blbost. Tuhle se mi hlavou mihla představa, jak si kolegyně vykládá s kolegou, jaká jsem kráva, protože je hrozně zaskočilo moje prohlášení, že "nepotřebuju žádnou školu, protože všechno, co chci už umím, nebo se to naučím až já budu chtít a že někomu lízat zadky pro titul nemám zapotřebí" - to je taková parafráze něčeho, co jsem možná dokonce i řekla někomu nahlas. Chvilku jsem se té představě usmívala, ale pak mě zas mé otravné racionální já upozornilo na pubertálost takového chování, a já zas upadla do sebekritické sebelítosti.

Dnes večer nejsem nějak v náladě psát článek. Nedokážu se příliš soustředit, myšlenky se mi rozbíhají do prázdna, asi jsem si odvykla myslet.
Během posledních třech týdnů jsem měla několikrát náladu psát - a v mysli jsem vytvářela malebné věty a vůbec, líbilo se mi přemýšlet o psaní, o myšlení a upřímné sebe(re)prezentaci. Nicméně, píšu jen v noci, jindy to nejde - a když jsem byla v náladě komunikovat s lidma, byla jsem i v náladě pokračovat ve studiu. Takže jsem nikdy ten notebook nevytáhla, abych druhý den rozumně vstala a věnovala se smysluplné činnosti. Teď, s odstupem času, mi takové jednání přijde dost směšné, k ničemu to nebylo a mě to jen ochudilo o pár hezkých chvilek se slovy a vlastním já.

Což mě dostalo k tomu pozitivnímu, co jsem na zkouškovém objevila. Nikdy za celý zbytek roku jsem necítila tak nutkavou potřebu věnovat se prapodivným věcem. Věcem, o kterých jsem si myslela, že mě vlastně nebaví a nezajímají, které pro mě nemají žádný význam a které normálně považuju za ztrátu svého ach-tak-drahocenného času. Občasný nával aktivity jsem chtěla přesměrovat do psaní a kreslení, zatoužila jsem se naučit pořádně s grafickýma programama, chtěla jsem vytáhnout šicí stroj a něco spíchnout, najít jízdárnu, kde bych se konečně naučila jezdit bez nutnosti tam posluhovat vykonáváním manuálně náročných a více či méně nechutných prácí. Najednou mi přišlo hrozně důležité věnovat se sportu, učit se rusky, bojovat proti sociální fobii a najít si nějaké přátele a bůhvícoještě. Zkrátka jsem zjistila, že ještě existují věci, co bych ráda v životě dělala. I když možná jen jako útěk před "povinnostmi". Je mi jasné, proč je nedělám, když můžu. Protože tenhle list zájmů zanedbávám ze stejného důvodu, proč zanedbávám i ty povinnosti - neúspěch si neodpouštím. A když nic nedělám, nemůžu neuspět a můžu si zachovat tvář, že jsem rovnocenná s ostatními lidmi. To vědomí, že jsem člověk, pro mě znamená hodně - i když vím, že víc jak z poloviny je jen předstírané a že tomu stejně nevěřím.
Jsem příliš křehká na to, abych žila. Sotva se udržím pohromadě, když jen přežívám a když mi na ničem nezáleží. Nedovedu si představit, co by ze mě zbylo, kdybych se musela postavit sama sobě a něco udělat - a selhat v tom.

Lyricko-melancholická malá noční košilka odrazu stavu mysli

16. ledna 2013 v 2:19 | Aeliren |  Estetituzující a inspirované nerealitou
Holé větvě akátů, tak zatvrzele vysazovaných na okraje pražských chodníků, vykreslovaly za oknem pochmurně holou dekoraci. Namrzlé větve se v oranžovém světle pouliční lampy kožovitě leskly, připomínajíce těm chodcům, kteří ještě byli ochotni zkoumat pochybné noční půvaby zimního města, jejich posmrtnost svou podobností s pokroucenými kostmi.
Na chodníku pod stromem ležela polorozpuštěná hnědá břečka bývalého sněhu, výstižná připomínka toho, jak jednou skončíme. Krása našich vloček roztaje v kalné louže, naše těla skončí jako bezmocné hromádky břečky u něčích nohou, u nohou lidí otrávených stejně tak naší přítomností, jako faktem, že téhle hnědé kaši špinící jim vyleštěné boty a drahé kalhoty se nejde nijak vyhnout.

Zvláštní, jak je ten strom velký. Brzy ho pokácí. Pokácí ho stejně jako kdysi pokácely ty krásné mohutné obry v naší ulici. Protože v Praze se kácí se stejnou zatvrzelostí, s jakou se tu vysazuje. Město tě zabije hned jak odrosteš úslužnosti parkového kýče, jakmile projevíš charakter popraskanou kůrou a nepravidelnou korunou, když z tebe na podzim spadne tolik listí, že se to nikomu nechce uklízet. Porazí tě jak dorosteš k oknům druhých pater a začneš připomínat, že existuje i jiný svět než sevřené šedivé město plné lidí s nepřítomnými pohledy. Skolí tě, jakmile v tobě bude poznat strom, opravdový přírodní strom s duší, moudrostí a majestátem, s charakterem skrývajícím se ve vrázkách kůry, v ulomených větvích a vykotlaných děrách. Zničí tě bez argumentu, s dychtivostí a s vědomím, že zničí i ten strom po tobě a i další po něm, jakmile budou chtít, stačí jen do rozpočtu zanést položku "úprava životního prostředí".
Cha! Životní prostředí. Vyhlížím z okna a vidím hřbitov! Nemyslím Olšany. které stydlivě skrývají své hroby za omlácenou zeď a na které je vskutku z mého okna dobře vidět, myslím tím ty háje urnových skříní, co připomínají domy. V některých okénkách, navzdory pokročilé hodině, ještě svítí svíčka za zesnulé, ačkoliv věnec z obligátní připomínkou toho, že vzpomínáme, i přes morbidní snahu nenacházím, stejně jako fotografie se jmény a tituly nebožtíků. Většina oken je ale tmavá, mrtvá a zející, jako stará rána, jako znesvěcený hrob. Snad už duše tamějších opustili svá těla a ponořili se do říše snů, do říše, kam bych ráda odešla i já.
Škodolibá mysl mi dnes brání sladkému setkání s mojí láskou, bratrem smrti. Místo toho mi našeptává, že spánek je nestálý milenec, připomíná, jak mě vždycky ráno opouští beze slova, bez pohlazení. Jak mizí těsně před probuzením a nechává mě samotnou jen s lidmi, co odvrací pohled a okázale mi předvádí šťastné životy, úsměvy a přátelství, zájem a naplnění. Našeptává mi, co už dávno vím. Že spánek je pomíjivý, a lže mi - musí lhát - že smrt je věčná. Nabízí mi možnost, až příliš lákavou. Vysvobození. Přetnutí toho věnce vzpomínek na svá selhání, spálení fotek mých nedostatečností. Vábí mě na poklidný majestát neexistence.

Na jedné z těch kostivých větví připojené ke zbytku stromu obzvláštně odulým kloubem je hnízdo. Chuchvalec větviček skrytý pod poklicí sněhu. Je prázdné, samozřejmě. Vždyť je zima. Připomíná mi můj život. Ani si nevzpomínám, že by tam kdy byli nějací ptáčci, uvidíme na jaře, jestli se někdo vrátí domů. Kéž by to byly vlaštovky...

Předsevezmi si předsevzetí, řekl, a já, předsevzavši si poslušnost, jsem si předsevzala

2. ledna 2013 v 21:31 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Dávání si předsevzetí na Nový rok je bulvárnem zprofanovanou a proto dosti trapnou činností, které jsem se doteď úspěšně vyhýbala. Předsevzetí je takové ultimátum vlastní osobě bez ultimátního trestu. Je to ubohé - důkaz, že jste nezvládli, co jste chtěli a musíte si na to do nového roku vytvořit předsevzetí. Důkaz, že jste jedinci se slabou vůlí a že máte nutkání furt všechno odkládat na časy příští a vůbec tak nějak čekat na "příznivější okolnosti". Že potřebujete svátek k tomu, abyste si dokázali dupnout a určit, co vlastně chcete. A o takové důkazy vlastního neschopenství já nestojím, nehledě na to, že se znám až příliš dobře. Nic, co bych chtěla, neudělám, protože si to prostě dokážu racionálně vymluvit a udělat závěr, že jsem to ani chtít neměla.

Nicméně je čas pohlédnout pravdě do očí a v rámci nově nabyté optimistické nálady se přičinit o zlepšení života. Což v kontextu mého včerejšího zamýšlení se nad institutem předsevzetí znamená s jménem Božím na rtech a s křížem v ruce fanaticky odmítnout vlastní pokrytectví. Je čas něco dělat.

Teď vážněji a prostším jazykem (možná, dneska se mi chce mluvit divně).
Byť ta novoroční předsevzetí jsou trapná a ubohá, a to nejen právě proto, že jsou novoroční, tak by nemuselo být úplně bezpředmětné si nějaké dát. Projednou. Tentokrát. ...výjimečně. Zkrátka alespoň to zkusit a vzít se tentokrát vážně a za slovo a zkusit to dotáhnout do konce. Zamyslet se nad sebou, uvědomit si, na čem mi záleží, co bych chtěla a určit si to jako cíl. Předsevzít si sama pro sebe dosažení.
Protože bezradně a bezcílně se plácat životem je pubertální, tudíž mladistvé a svěží, a proto žádoucí, ale taky vlastně v podstatě dost hloupé a omezené, zvlášť když to třeba není nutné. Možná mi ten sluníčkový (blé) a nadšený výraz budoucího světce (druhé blé) bude sedět trochu líp, než současná občas lépe občas hůře utajovaná image mutantního pokračovatele existenciasmu či nihilismu.

Nevím. Po minulém článku, který asi trochu upustil dlouho střádanou nádrž vzteku, bezmoci, beznaděje, agrese a zoufalství a taky pláče - což mimochodem udělal jen omylem, protože mým cílem samozřejmě bylo vzbudit soucit a vyvolat zájem cizích a vykřičet pěkně na (intimní) veřejnosti co si myslím, se cítím nějak jinak. Uvolněná. Svobodná? Trochu optimisticky, trochu šťastně a konečně vidím, že život lze mít rád - ačkoliv tak daleko ještě doopravdy nejsem (a zatím ani nechci být, mé sebelítostné bahnění mi zatím vyhovuje takovým tím podivným sebemrskačským způsobem). Ale tenhle výše popisovaný skororadostný pocit může být jen důsledek toho, že hodně moc spím, nikam nechodím, koukám na filmy celý den a úplně kašlu na všechny povinnosti. Však oni mě dohoní /viz zítřejší odevzdání té seminárky, co jsem jí chtěla (a měla) odevzdat před Vánoci, a kterou jsem ještě jaksi nedodělala, ačkoliv jsem se dušovala, že ji splichtím hned jak budu mít trochu volna/.
Nicméně, když už nejsem negativistická, netrpím depresí a vidím (a koukám) i do budoucnosti s lehkým optimismem a důvěrou ve vlastní schopnosti (a osud a Boha), tak je třeba toho využít. Vzít si nějaká debilní předsevzetí a konečně se sebou začít něco dělat. Přestat fňukat a postavit se k sobě aktivním a nedestruktivním způsobem. Přijmout za vlastní takové ty protivné rádobychytlavé fráze z různých (para)psychologických příruček a ironický úšklebek, skepsi a nedůvěru prostě nepřipustit ( i když tím přijdu o všechnu zábavu).
Prostě je čas stát se tím, kým uvnitř jsem, ale jsem příliš líná to projevovat.
Hell, teď jsem se sama tak znechutila, že mám sto chutí se na to celé vykašlat! Takové pitomé pozitivistické kecy! :D Asi mi to nesedí. A asi mi to moc dlouho nevydrží, ale tak... Když už jsem se obtěžovala o tom začít mluvit, tak tady tedy zveřejňuji pro vaše pobavení list věcí, co nezvládám, ale chtěla bych zvládat, co nedělám, ale měla bych dělat.
Mimochodem, je mi jasné, že to je také seznam věcí, co se nestanou, ale to říkám jen tak šeptem, abych udržela dojem, že tentokrát to myslím doopravdy opravdu vážně.

Takže.
1) Přestat už, ksakru, mluvit sprostě. To dámy nedělají a vzbuzuje to špatný dojem, umocňuje to tu humpoláckost postavy a buranství vzhledu celkem. Inteligentní a citlivé stvoření, skoro až víla jako ty, prostě sprostě nemluví.
Kuurva.

2) Přestat kašlat na domácnost. Nejsi přeci líné prase, kterému je jedno, jaký má kolem sebe bordel. Před spaním mít umyté nádobí, chodbu a koupelnu cídit poctivě jednou týdně. Zabere to asi hodinu, a to tě přeci nezabije. Navíc miluješ hezky uklizený byt, ten pocit pýchy na to, cos dokázala a šok, jak to tu máš útulné.
No jo, no.

3) Věnovat se jídlu. Nežrat, ale vařit. Stejnak ti ty polotovary nechutnají, jsou hnusný a tloustne se z nich. Pěkná zdravá a chutná domácí strava podáváná pětkrát denně v pravidelných intervalech. Hodně zeleniny a ovoce. Vykašlat se na noční znudypřejídání. Nestojí to za to. A vaříš vcelku ráda, ne?
Ne. Tedy občas, no...

4) Stát se superkrásnou supersexy superkočkou a vytřít všem chlapům na planetě zrak.
Snít můžu.

No a pak je tady standardní sada věcí (takových těch, co se na žádnou standartu nepíšou) - dělat věci včas, nebýt líná, myslet na zalévání kytek (a taky je pak zalít), míň se vztekat, víc se smát, nestranit se lidí a vůbec. Žít lepší a kvalitnější život.
Ehm.

Mimochodem, předsevzetí je dost divné slovo.