O nikdy nekončícím Bohu a o tom, proč život vypadá, jako by někdo někde dělil nulou

6. prosince 2012 v 2:41 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Sdílet svoje přesvědčení je dneska nelehké, zvlášť pak mezi inteligentními lidmi. Něčemu věřit se v horším případě vyhodnotí jako příznak vymytého mozku, a tudíž slabé vůle, v případě lepším se zmínky odkazující na vaši víru ignorují, jako takové úsměvné faux-pas. Jeden aby se bál někomu svěřit čemu věří a v čem nachází útěchu.
Asi procházíme kocovinovým obdobím rezignace na jakoukoliv víru. Po generacích nezpochybňovaných životních hodnot je takovým trendem bořit, kritizovat, pochybovat (viz etymologickou podobnost s "chybovat" - což mě teď napadlo a nemá to souvislost s tím, co chci říct), a vlastně nedůvěřovat víře samotné. Zdá se mi, že institut víry se stává špatným sám o sobě. Jakmile hodnota nebo názor na transcendet potřebuje víru, je chybný. Jakmile člověk má potřebu věřit, je slabý. Lidé se chovají, jako by cokoliv božského a přesahujícího vědu, bylo vyvráceno. A potřeba něco takového hledat (a najít) je brána jako zpátečnictví, jako důsledek nízké inteligence nebo mezery ve vzdělání.

Posledně jsem se jen tak lehce zmínila mamce, že některé věci teď už beru z jiného úhlu pohledu, než jak mě s tátou vychovali (či spíše nevychovali, této oblasti se snad nikdy přede mnou žádným způsobem nedotkli ani koštětem). Koukala na mě velmi zmateně a šokovaně a na můj dotaz jak že to tedy má ona, v co ona věří a na čem staví svůj postoj k životu, nedokázala říct nic víc než že nic takového nepotřebuje. Celkem by mne zajímalo, jaký život asi žije a o čem může přemýšlet, jestliže se nikdy nedotkla otázek přesahujících vlastní rozum. Tím myslím třeba otázky typu:"Proč tu jsme, jaký to má smysl, na čem záleží, co je správné...?"
Včera jsem se bavila s kolegou ze školy o (ne)vztazích. Ráda bych mu pár svých myšlenek na tohle řekla, ale nemohla jsem. Nemohla, a to jen proto, že vím, že všichni muži okolo mě jsou v otázkách, do kterých já ráda zatahuji lehké formy spirituality a které považuju za transcendentální, jsou ti vzdělaní a nezpátečničtí. A já nesnesu, když se na mě dívají svrchu, samotná myšlenka na to, že by mě mohli považovat za hloupu, mě děsí neskutečným způsobem. Zkrátka chci říct, že v této oblasti je pro mě odhalení se přátelům dost obtížné, ne-li nemožné. Dokonce i tady na blogu, který čte jen málokdo, mám zábrany a nedokážu se vyjádřit naprosto otevřeně a bez autocenzury.

Vlastně ani nevím, proč se tu zmiňuji o víře. Možná z nedostatku lepších slov. Napadá mě hezká analogie, když už jsem tenhle týden zvládla ranní přednášku z analýzy. Matematiku by asi málokdo nazval systémem založeným na víře. Většina lidí o ní mluví jako o základu vědy, co se bez víry obejde už ze své podstaty. Je vnitřně konzistentní, bezesporná, naprosto logická, sebepodporující a nevyvratitelná. Stojí na důkazech. Je to esence pravdy.
Přesto právě v ní nacházím nejvíc z Boha, kterého spousta lidí shledává neexistujícím z důvodu nedostatku důkazů. Ti z nich, co jsou ochotni jít do diskuze, většinou vytahují argumenty o tom, že Bůh by nedopustil, co se na světě děje, Bůh nemůže být vševědoucí, všemohoucí. V lepším případě pak vytáhnou nějaké věci, které považují za sobě si odporující, čili Boha vyvracející, v horším pak blábolí cosi o tom, jak je divné, že lidi dokážou věřit v neposkvrněné početí a že všichni věřící jsou to svatouškovští blbci, co svou Boží morálku jen předstírají. Řeči, jako jsou tyhle, ty zas já přecházím jako úsměvné faux-pas, jako důkaz jak málo opravdových myšlenek této věci řečník věnoval, jako ukazatel toho, že všichni zřejmě máme oblasti, o kterých se rádi hádáme a kde si za svými názory doopravdy stojíme, aniž bychom věděli proč a kdo do nás ty věty naházel.
Jak je vůbec možné, že věřící = křesťan? Jak může někdo vlastně předpokládat i rovnost věřící = věřící v nějaké náboženství? Já samu sebe pokládám za věřící, celkem silně ale pochybuju o tom, že by existovalo slovo shrnující moje víry do jednoho. Neuznávám učení organizací ani jednotlivců. Uznávám pravdu. A pravda - jak znám z té alespoň mě známé matematiky - dává smysl. Když máte správné věty a definice, tak to zkrátka celé funguje. Do doby, než jsem objevila, že přes svůj deklarovaný ateismus vlastně v Boha věřím, jsem na tom byla asi jako když z té mé analýzy vyškrtnete nulu a nekonečno. Máloco mi dávalo smysl, a to, co smysl nějakým způsobem dávalo, zas nedávalo smysl mezi sebou navzájem.
Uvažovat Boha je pro mě zásadní. Pro mě je zřejmé, že Bůh existuje. Bůh je moje nekonečno - něco, co si absolutně žádným způsobem nelze přesně představit, přesto je to ale konstrukt tak zásadní a esenciální, že musí existovat, že existuje.
Vím o námitkách, že pokud prý Bůh existuje, tak je krutý a nestará se, tak nás stvořil špatně a další podobné. Podle mě Bůh není krutý - nula taky není krutá, i když dělení s ní má kruté následky. Bůh nám dal mysl, identitu a vůli na něm nezávislou (- hle, důkaz, že jsme udělaní dobře, nepotřebujem opravovat). Máme svobodu. Svoboda je to, co má důsledky. Žijeme ve světě, který považujem za špatný, násilnický, nepřátelský a zpackaný, ale on je takový je z důsledku naší svobody volby. Bůh ne, že se nestará, ale jen se starat nemůže a nesmí. Svoboda je nutnost srovnat se zodpovědností, co mám za sebe a své činy. Nebylo by kruté, kdyby nám byla naše svoboda odňata a místo ní nám tak bylo poskytnuto vědomí, že si se svými problémy neporadíme sami,, že jsme neschopní a že potřebujem zachraňovat? Zákony akce a reakce platí všude, nejen ve fyzice (nehledě na to, že v zásadě všechno je jen fyzika). Věříme (pokud věříme), že Bůh ten zákon porušit může, mě ale ještě nikdo nedokázal vysvětlit, proč by to měl dělat.
Námitka na tohle tvrzení je, že ne všechno je důsledkem naší volby. Že většina věcí se nám stává, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit. Proto uznávám a věřím na další věc, na další zásadní spojující konstrukt. Nesmrtelnost duše a znovuzrozování. Věřím, neboť to dává smysl, že mám nesmrtelnou svobodnou duši, která se po smrti narodí do dalšího těla a pokračuje v životě dál tam, kde předtím smrtí skončila. Ve svých životech potkává ostatní duše a řeší s nimi věci, co v minulém životě dořešit nestihla - proto máme mezi sebou konflikty, co jsme sice nezavinili my, ale my. Věci, které nejsou důsledky našich voleb a činu, jsou důsledky voleb a činů, o kterých nevíme, že jsme je učinili. Vše, co se mi děje, je jen reakcí na mě samotnou, s různým časovým zpožděním. Moje duše tak poznává život ve všech jeho koutech, šířkách a výšinách, propastech a hlubinách. Učí se, jak život, svět, lidé a společnost fungují a uvědomuje si sama sebe, důsledky své svobody. Poznává nekonečno číslo po číslu. Až ho pozná, bude hotová, kompletní, uspokojená a blažená. Bude nekonečná, bude s Bohem.
Stačí mi Bůh a nesmrtelnost duše, a mám základy své (tentokrát ne funkcionální, ale životní) analýzy. Vím, že poznávám nekonečno. Tudíž žádná situace není beze smyslu. Je to jen další číslo v řadě čekající, až se ho naučím a poznám co je zač.
To je to, co mě zachraňuje.
 


Komentáře

1 Sorbona Morna Rocco | Web | 6. prosince 2012 v 5:36 | Reagovat

Ach, toľko vecí by som k tomu článku chcela napísať, ale bol by to asi sloh. Ľudia majú v hlave zvláštnu spojitosť viera=kresťanstvo. A to by aj vysvetľovalo ich odpor k nej. Predsa len, Vatikán to celé dosr... (aspoň podľa môjho). Je tak úžasné byť čisto logický a vedecký tvor. A pri tom na počiatku všetkých vied bola filozofia. No ako to už býva, to čo urobila filozofia svojej matke- mýtu sa stalo aj jej. Potomkovia ju odhodili a zavrhli a pri tom je vo všetkom. Oukej, to som kus odbehla. Ja neviem, akosi nemá zmysel niekomu vysvetľovať v čo verím, väčšina ma aj tak nepočúva. Akurát mám to šťastie, že moji priatelia zdieľajú podobnú vieru a tak si môžme poklábosiť. Moja viera sa tiež nedá vymedziť. Je to také vlastné. Po dokumentoch, ktoré som videla som si na 150% istá, že existuje stvoriteľ (slovo boh nemám rada, príliš mi to pripomína šedivého starca na obláčiku, otca Ježiša :D)... Ale nemôžem povedať, že moja viera je tá správna, správna iba ak pre mňa. Nesmrteľná duša? Samozrejme, už len z tak blbého dôvodu, že som jednu vec nestihla a chcem ju napraviť.... tak hádam :)) samozrejme tých vysvetlení nesmrteľnej duše je viac, ale momentálne stačí toto :))
Tak už sa teším na ďalší článok

2 aeliren | Web | 6. prosince 2012 v 22:25 | Reagovat

Jestli chceš napsat, tak napiš - já si je moc ráda přečtu. A pokud by to byl sloh, tak z toho udělej článek u sebe ;). Máš pravdu, že někomu takovéhle věci vysvětlovat nemá smysl, ale pro mě by rozhodně mělo smysl přečíst si Tvůj názor...

Pokud článek vyzněl, že si myslím, že moje víra je jediná správná, tak to jsem to asi napsala špatně, to jsem říct nechtěla, takový drznoun nejsem.

Mě na nesmrtelnost duše stačí to, že jsem takový zkušený pesimista. Nevěřím, že se ze života dá vyvléct tak snadno :D

3 Sorbona Morna Rocco | Web | 7. prosince 2012 v 8:30 | Reagovat

Inšpirácia na článok je to znamenitá.
Nie, článok tak nevyznel :)) len to bol evidentne zle spracovaný príklad toho, s čím sa človek bežne stretáva
A koniec ako vždy rozosmial :D :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.