noční ponocování bez pilotáže

13. prosince 2012 v 4:26 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Ležím v posteli v netypické poloze na zádech, pod zadkem polštář čučím do stropu a čekám až pro dnešek chcípnu. Chci říci usnu.
Nějak to nejde. Asi mám špatnou náladu. Měla bych se jít projít ven, když to před pár týdny fungovalo, profouknout se studeným vzduchem, zažít trochu vzrušení při potkání jiného člověka někde na ulici, protože v tuhle dobu venku můžu být jen já nebo nějaký úchyl (slučovací nebo je zde záměrem)...
Měla bych demonstrativně opustit byt a doufat, že si někdo všimne, že jsem pryč, že bude mít strach, že mu pak dojde, že jen žadoním o pozornost, půjde mě hledat a můj záchvat manipulativního šílenství mi nahlas něžným hlasem vyčte, držíce mě přitom v náručí. A pak na něj velkomyslně zapomene. Měla bych jít ven přemýtat o tom, jak magnificentně zoufalá a naivní je tahle představa o romantické záchraně někým odsud někde tam venku
Jenže mě se z vyhřátého klobouku nechce, uzemňuje mě silné stigma frustrace, které poskvrnilo mé uvažování v tento prosincový večer. Řečeno jinak, dnes nemám náladu na ani ne tak konstruktivní nebo zdravá řešení, ba ani na řešení špatná a vůbec řešení jakákoliv. Postrádám víru (naději?), že se vůbec může stát něco, co by mou náladu otočilo jiným, nejlépe pozitivním, směrem. Vlastně o to ani příliš nestojím. Tenhle pocit marnosti je u mě častým hostem, skoro rodinou, a navíc hostem ctěným pro svůj intimní svazek, který nepostřehnutelným způsobem navázal s mojí psýché. Dovedu si ho hýčkat, užít. S ním se cítím úplná. Sama sebou. Trochu jako kdyby marnost byla substituentem mé identity.
No, rozhodně na ní asi svoji identitu tak trochu postavenou mám. Co by zbylo z Aeliren, kdybyste jí odepřeli i marnost, frustraci a teskný depresivní smutek? Ani nevím, nenapadá mě teď nic, co by mě mnou dělalo víc.

Nemám se ráda. To mi došlo před chvílí a proto jsem zas zapla noťas, abych tento pseudoobjev vytroubila do širého světa. Nemám se ráda. Nemám se ráda a to docela zvláštním způsobem. Nejde ani tak o výrazně agresívní nechuť spojenou se zatínáním pěstí, jakou ve mě třeba dozajista dneska vzbudí za mnou sedící kolegyně na jednom z těch cvičení. Nejde ani o výraznou neoblibu, kterou zažívám, když mě začínají otravovat lidi, co mi normálně vůbec nevadí, ba naopak. Jde o takový plíživý pocit, že si sama se sebou nemám co říct. Že jsem si cizincem s absencí motivace se poznat. Že jsem jen jiným člověkem v davu, na kterého se nehodlám podívat, aby si náhodou nemyslel, že mám zájem navazovat s ním kontakt.

Zajímavý, tenhle pocit. Neotřelý a inovativní. Většinou ve špatném rozpoložení přemítám o tom, jak nemám ráda svět, co všechno mi vadí, nebo naopak - jak mě nemají rádi ostatní. Zdá se ale, že dnes se mi do orgánu vzhledu a tvaru květáku doplížilo něco zásadního. Nový úhel pohledu. Třeba to nikdy nebylo tak, že svět nemá rád mě a že já nemám ráda svět, třeba to vždycky bylo tak, že já nemám ráda sebe.

Jak tak přemýšlím, tak o sobě nic nevím. Co jsem zač? Co mě zajímá, baví, co mě naplňuje? Zdá se mi, že nic takového není. Jakoby všechny hezké chvíle spojené s drobnými úspěchy a radostmi - třeba z vytrvalého soustředění na kreslení, co mi beztak nejde, nebo z pocitu dobře uvařené večeře či hezky uklizeného bytu - jakoby tyhle úsměv vyvolávající věci byly jen iluze. Jen abstraktní konstrukty zoufalství, které jsem si vytvořila, abych něčím trochu připomínajícím člověka vyplnila to prázdno, které tu mám po vlastní osobnosti. Je mi rozumět? Asi ne... Mé motto dnes sedí až nevkusně přiléhavě... Zkrátka, cítím se prázdná. Vyprázdněná, vylitá a vysypaná. Jako tělo bez duše, bez nějaké výhradní identity. Bez mozku, bez názorů, vlastností postojů. Beze všeho. Cítím se nelidsky.
Takhle nějak se musí cítit autopilot. Jen automaticky pilotuje bez vědomí, kam vlastně letí a jaký to má smysl. Jen čeká, až pravý pilot (nejlépe fešný urostlý a sebevědomý kapitán) sedne za knipl a ujme se nějakého pořádného řízení.
Co ale, když jsem UAV?
 


Komentáře

1 Sorbona | 1. ledna 2013 v 21:56 | Reagovat

Co mam napisat okrem toho, ze rozumiem a viem ake to je. Byt len akousi schrankou z ktorej dusa rada uteka. Potom ostava len prazdno, mucive a pri tom sa v nom da tak krasne motat a prehrabovat. Niekedy su dni, ked nenavidim cely svet, ked mi ide vsetko na mozog a neviem co so sebou. Tak zufale ina... Ale nie som sama, i ked predstava, ze niekto preziva rovnake sialenstva ako ja ma netesi :/ zboznujem citat tvoje clanky :)) na zaciatku ma napadlo, ake zvlastne by bolo posediet spolocne pri caji a filozofovat o zivote. Cloveku chyba pocit, ze by o neho prejavil zaujem aj cudzi clovek a nepytal sa hovadiny (ha ha ha, cudzi clovek aby bol natolko normalny, aby som ho nezabila a aj dost inteligentny ) ach jaj :/

2 aeliren | Web | 2. ledna 2013 v 2:00 | Reagovat

Proto tě ráda čtu, protože mám dojem, že je na nás něco stejného, že přemýšlíme na podobné frekvenci a zažíváme podobné stavy. Nebo tak něco. Mám vždycky dojem, žě ti tak nějak rozumím :).
No, anebo jen máme silně vyvinutý smysl pro projekce vlastních nálad do cizího textu, takže se vlastně nechápeme, ale nevíme o tom :D.

Čaj s tebou by byl rozhodně zajímavým zážitkem.
Z mé strany by to asi vypadalo jako výslech, vždycky mě při čtení napadne pár otázek, chtěla bych některé věci upřesnit, ujasnit, zkonkretizovat a zasadit do kontextu, abych ti mohla lépe rozumět. Jenže to bych si musela s sebou přinést seznam otázek, a to se k čaji asi nehodí. :D
Nicméně bych tě rozhovorem asi zklamala. Filozofovat v reálném čase mi moc nejde a většinou mám při rozhovorech takové to úporné duto, kdy člověk hrozně moc chce říct něco chytrého, ale zmůže se tak akorát na myšlenku typu "řekni něco, už mlčíte pět minut!" :D

3 Sorbona | 2. ledna 2013 v 11:47 | Reagovat

:D nech je pravda akakolvek, podstatne je, ze to vyvolava dobry pocit (aspon myslim). A ja sa normalnym otazkam nebbranim. Branim saa iba tym blbym. Ale aj tak je ta predstava toho caju zaujimava :)) kto vie, ako by to dopadlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.