Nesouvisle o souvisejících ve vzduchu visících souvislostech a zakořeněném pocitu nechtěnosti

18. prosince 2012 v 2:49 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Jsem bezradná.

Bezradná ne v tom praktickém "nevím co mám dělat" slova smyslu, ale spíše ve smyslu vágním a esenciálním "jak naložiti s životem co nám byl dán".
Víte to někdo?
Někdy někde jsem už psala, že mi chybí příručka How to live for dummies. No, na mém životě je hezky vidět, že jsem ji pořád nenašla a neobjevila.
Samozřejmě že vím, co způsobuje, že jsem tak k ničemu a nepoužitelná. Abych nevěděla, když je mi to vyčítáno z mnoha stran a ne méněkrát než jednou týdně. Umím to i vyjmenovat. Jenže mi je trapné tady předvádět své poničené ego a koukat, jak se lidi budou šklebit na mé špatné mínění o sobě samé, a na základě toho šklebení si v sobě ten pocit poničenosti a špatnosti upevnit.

Pokud už máte dost sebelítosti lidí, co píšou blogy a dávají tak ostentativně najevo, že oni jsou chudáci nepochopení, nebo už vás rozčiluje póza jsem-tak-hrozně-jinej-než-vy-jsem-totiž-divnej, tak v zájmu svého zdraví nečtěte dál. Ani já bych tenhle článek nečetla, protože je to jen další vyblití ubožáčka, který se domnivá, jak to má hrozně těžký, a přitom je to jen rozmazlenej debil, co si vypěstoval chorobnou závislost na pozornosti cizích a těmahle depresivně-sebemrskačskýma slovama jen manipuluje s lidma okolo, aby si ho někdo všiml a někdo se mu věnoval.
Protože on se sám sobě věnovat neumí.
Dost možná, že i odsouzení článku, co člověk píše, je jen sprostou a neobratnou manipulací, žádostí o vyvrácení, něco jako větší povzdech "vypadám hrozně" vyřčený tak, aby ho nikdo nemohl přehlédnout.

Je to jen důsledek poruchy osobnosti, kterou způsobila špatná výchova. Někdo - asi matka - se mi příliš věnoval a já teď činím za svůj stav, náladu, směřování atp. zodpovědné jiné. To by bylo takové psychologické shrnutí. Nebo někdo - asi otec - mě příliš ignoroval a doufal, že tím dosáhne, že si v životě najdu svojí cestu a budu ušetřena jeho projekcí do mě.

I když, jak nad tím přemýšlím, moc si nevzpomínám, že by se mi mamka přehnaně věnovala. Spíš mám dojem, že se mi nevěnovala vůbec. Že mě nikdy doopravdy neviděla, že se nikdy vážně a soustředěně nezajímala o to co jsem, co by se mnou měla dělat. Že to všechno bylo takové udřené a bez radosti. Upjaté a chladné.
Hrála si se mnou a se ségrou často,to jo. Ale nějak si jí nedokážu vybavit, že by se kdy na mě zářivě usmála naplněná nějakou šťastnou a silnou emocí. Ze všeho nejspíš mi chybí výraz nějakého pohnutí nebo dojetí.
A teď pláču.


Už ne.
Teď jsem fascinovaná tím, jak dokážu dojímavě rozesmutnit sama sebe k pláči.

Ano. Myslím, že mám dojem, že mě máma nemá ráda. Že mě nikdy neměla. Kdysi jsem si myslívala, že jsme si s mamkou docela blízké. Ale od doby, co mi partner (trochu ve vzteku) předhodil, že když mi bylo nejhůř, tak jediné, co udělala bylo, že mě dovlekla k psychiatrovi a kontrolovala, jestli jím prášky. Žádná rozmluva, žádný opravdický a hluboký zájem. Žádný smutek a soucit. Jen "mělas prášek?!"
Tahle představa je k mamce asi dost nefér. Lidská paměť je selektivní, a to, že si teď nevybavuju žádný opravdu hezký moment, že ty osobní scény považuju za chabě předstírané, ještě neznamená, že to tak bylo...
Nicméně s tátovou ignorací to třeba bude trefa. To, že se mi nikdy příliš nevěnoval, je pravda. To, že to dělal, protože věří, že si dítě musí najít cestu samo, tak to mi řekl velmi nedávno. Se slzami v očích, protože prý viděl, že se trápím. A stejně nic neudělal, protože by mi to bylo k ničemu a musela jsem si tím projít sama.
Nevím, jestli mu věřím. Pokud ano, tak to přehlížení hrál dost dobře. Na druhou stranu, já jsem také dost uzavřená a ostatní ve mě pomalu nerozpoznají jinou emoci než radost a vztek. Třeba je táta vevnitř stejný. Příliš citlivý, příliš dlouho odstrčený, trpící svou neschopností vyjádřit emoci beze strachu z odmítnutí. Který není neopodstatněný. Můj pláč byl plně spoluprožit jen jednou, mým Kocourem, ale podruhé už neměl zájem se starat o moje nesmyslné, ničím nevyvolané, záchvaty (sebe)lítosti.
Mé otrlejší já se ani příliš nediví. Vidět něčí slabost je tak znejišťující. Vyvolává to takový pocit povinnosti se postarat... Taky na vás chlapi křičí, když brečíte, že jste jen manipulující mrchy? Na mě ano. Bolí to.
Ale chápu to. Cítit povinnost něco dělat, nevědět co - prakticky člověk nemá jinou možnost, než tenhle pocit popřít.


Tenhle článek se mi nějak vymkl. Ale právě proto je ho třeba zveřejnit. Aby všichni viděli, jaký jsem chudák.
To byla ironie.
Ne, fakt. Přijde mi nějak důležité ukázat to ostatním,. Nevím proč. Třeba mi to dojde později. Spontánní byl výlev, spontánní budiž i rozhodnutí o zveřejnění.
Koneckonců, vždycky se do dá smazat...
 


Komentáře

1 Sorbona | 2. ledna 2013 v 0:45 | Reagovat

Take clanky su od toho, aby si aj citatel uvedomil, ze je rovnaky. Teda, aspon ja. Ale nebavi ma vecne sa pretvarovat, ze je vsetko Oukej, ze mi je fajn, ze som spokojna. A tento clanok mi pripomenul, ze kazdy z nas ma toho niekedy dost. Unaveny, zranitelny, slaby a poznaceny minulostou. Navod na zitie som nenasla ani ja, casto si pripadam tak stratena a bezvyznamna. Len pomaly objavujem, co nechcem. Povedat co chcem neviem...
Priviedlo ma to k uvahe o tom, ze mozno ani moj vztah s mamou nie je taky krasny ako si myslim. Hej, moja vada rychlo zabudnut na zle je v tomto dosst na ho.... Kolkokrat sme sa skaredo pochytili, kolkokrat som bola za kurvu, kolkokrat mi robila napriek, ked som si robila veci po svojom, kolko citoveeho vydierania.... Kolko toho este bude. Som naivna a velmi..... :D ale nie to som chcela.
Rodicovstvo ma jednu podstatnu nevyhodu, rodicia casto pokazia deti svojimi vlastnymi demonmi, ktorych nie su schopny sa zbavit. Da sa tomu vobec nejako uniknut? Ja neviem....chcem len povedat, ze s tebou sucitim a ked naberiiem odvahu pozriet sa sama na seba, doppadnem asi rovnako. Ake by to asi bolo, vyrastat v nejakej inej rrodine?

2 aeliren | Web | 2. ledna 2013 v 2:11 | Reagovat

"... Len pomaly objavujem, co nechcem. Povedat co chcem neviem..."
Naprosto přesné!

Teď, s odstupem několika dní, se do sebe nějak nedokážu vžít, nerozumím, kde se vzalo tolik negativních věcí na rodiče. Dneska mi přijdou fajn a můj článek považuju za přehnané šťourání, hledání problémů tam, kde nejsou.
Ale pravda je relativní, vždycky záleží na čase, kdy kterou věc říkáš a na náladě, ve které přemýšlíš. :)

Takže to nakonec asi bude tak nějak půl na půl. Půl mě máma nemá ráda a já jí beru jako cizí paní a půl se máme rádi, smějeme se a jsme normální rodina. A obě půlky jsou stejně autentické a žádná z nich nebude hraná. Asi. Snad. Nejspíš.

Díky za soucit :), jen se teď cítím tak nějak provinile, že mi ten článek přijde jako by ho psal někdo jiný, protože tím tvoje sympatie nedokážu plně ocenit :).

Příště, Sorbono, musíš asi komentovat dřív :D.

-/to není výtka! Komentuj kdy chceš, hlavně nepřestávej, protože ten pocit, kdy někdo projeví zájem a odpoví mi na moje myšlenky, který normálně neříkám, tak ten pocit je k nezaplacení ;).
Díky/

3 Sorbona | 2. ledna 2013 v 11:54 | Reagovat

To nic, podla mna je ta skutocna pravda premenliva a nestala. Neda sa povedat, ze tvoj clanok bol prehnany. Ale existuje kopec pohladov na vec a kazdy je v danu chvilu spravny :)) takzee hlavu hore!
Mne bavi citat tvoje clanky. A komentovat na nee tiez. Je to take okienko k niekomu inemu.  Takze nebojaaj, ja sa tu vzdy nejako objavim :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.