krabice komplexu méněcennosti

28. prosince 2012 v 16:46 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Dnešek je jeden z těch mnoha dnů, kdy je všechno na nic. Člověku se chce jen kurvovat a vyjadřovat se o všem a všech i dalšími sprostými výrazy. Jak já se dneska nenávidím.
V netypickou denní domu tu zcela typicky ležím, čumím do stropu a všechno uvnitř mě řve, vzteká se, zoufá si a vůbec má takový hysterický záchvat, který by spíše slušel nevyvinutému pubescentovi, co právě dostal zákaz na všechno kromě užitečných činností. Proč tu vůbec musím být? Proč prostě nejde zavřít oči a zmizet ve vzduchu, rozplynout se... Proč se nestačí rozhodnout a chcípnout?!

Při vánoční objížďce příbuzenstva - tedy toho Kocourova, protože za mými příbuznými se nejezdí - jsme se stavovali i u jedné "tety". V uvozovkách, protože to není pokrevní teta, ale jedna z těch paní, co se jako tety představují dětem, když si rodiče myslí, že jsou ještě příliš malé na to, aby pochopili existenci lidí mimo rodinu a institut jmen. Nebo možná, když se rodiče nechtějí obtěžovat představovat své přátele těm malým otrapům, co si stejně mají hrát venku, když se chtějí dospělí bavit mezi sebou.
Zpátky k tetě. Tak tedy Teta je velmi zkušená, vyspělá a moudrá žena. Obdivuhodná. Viděla jsem se s ní teprve podruhé, ale stejně. Je to z ní poznat. Je vyrovnanou osobou, má osobnost a projevuje se nezvykle bezhříchově - žádná arogance, falešná skromnost, hraná sebedůvěra, žádné pomluvy zášť závist. Zkrátka je Člověk. No a Kocour v dobách jeho mládí s Tetou hodně mluvíval, řešil si své osobní komplexy, bolestíčka a tak, Teta byla jeho vrbou a má jí dodnes hodně rád a neskutečně si jí váží. Nicméně, když jsme tam byli, a když už měl asi dost takových těch upozornění, na co by se měl ve svém životě zaměřit a co zlepšit (na což se ptal sám, Teta by mu to sama od sebe necpala), tak na mě najednou prásknul, že nemám cíl. Jestli se mi chtěl pomstít, že jsem na něj Tetě napráskala, že špatně jí, věnuje se jen práci, nikam nechodí a všechno kromě programování a počítání považuje za ztrátu času nebo jestli jen prostě neunesl být terčem a chtěl honem přehodit pozornost na někoho jiného, to nevím, ale obojí z toho se mu povedlo.

Nemám cíl.

Nechlubím se s tím a řešila jsem to jen s mně nejbližšími. Nerada o tom mluvím, protože to bolí. Hrozně moc to bolí a je to jedna z těch nálepek, pod kterými vždycky člověk najde nějaký komplex, problém a spoustu hnisu. A on to tam na mě prásknul člověku, jako je Teta. Samozřejmě se mě hned začala ptát a zjišťovat, jak je to doopravdy, z čeho to všechno vyrostlo a proč to tak je - aby mi mohla pomoct. Ale já se nedokážu otevřít. Jsem zavřená, zavřeli mě všichni mí známí, které už otravovalo moje fňukání, zavřeli mě rodiče, které to nikdy nezajímalo anebo se je nenapadlo zeptat, zavřel to Kocour tím, že je to můj problém, který on vyřešit nemůže a ať ho s tím neotravuju, protože si za to můžu sama.
Nemám v životě nic, čeho bych chtěla dosáhnout.
Prostě nemám. A věci, o které stojím - tak o ty stojím jen proto, že občas hraju sama na sebe divadlo, a vsugerovávám si je. Nebo o ně doopravdy stojím a vsugerovávám si, že hraju divadlo, abych se nemusela konfrontovat s tím, že bych se jich také měla snažit dosáhnout. U mě jeden neví.
A cíle, touhy a sny nemám, protože jsem naprosto hluboce a totálně přesvědčena, že nejsem dost dobrá. Nejsem dost dobrá v žádné činnosti, v žádném oboru, takže se o cokoliv nemá cenu pokoušet. A když už se nemá cenu ani pokoušet, jakou by mělo cenu chtít? Nemůžu nikdy dost dobře psát, nemá cenu toužit být spisovatelem a psát knihy. Nejsem dost nadaná a dobrá v kreslení, nemá smysl se tedy pokoušet něco malovat. Jmenujte jakokouliv věc a já vám (nebo si) řeknu, že v ní nejsem dost dobrá.

Nejsem dost dobrá v něčem, takže nemůžu být dost dobrá ani já.

To je můj hlavní životní problém. Největší jistá nejistota, to, z čeho se pak odvíjí moje nálady, chování, postoje a názory, moje osobnost. Stojím a jsem vybudována na tom, že nejsem dost dobrá. A vše, co dělám, mě v této jistotě jen ujišťuje.
Nenávidím se.
Už nevím, kde se to vzalo. Je pravda, že jsem prostřední dítě. Starší sourozenec klasicky předhazovaný jako vzor: schopný, pilný, ochotný, činorodý a vůbec skvělý - má práci, školu, partnera, sny, si plní a ambice na další život. Mladší souroznec milovaný mnou a všemi. A navíc je krásná. Doopravdy nádherná. Což je věc, kterou pro sebe chci ze všeho nejvíc a která se nedá dostat a ani na ní nemůžu jakkoliv pracovat. No a já, prostřední dítě, já mezi dvěma ženami, kterým mám tolik co závidět a které jsou o tolik lepší než já, jako malá krabička plná problémů, komplexů a potřebující péči a zájem, který se nikdo nechce obtěžovat poskytnout, protože nemám co nabídnout nazpátek.

Jsem troska.

Jsem troska a nemám ráda, když se mi to připomíná a když to lidi řeší. Když se mi snaží pomoct, zachránit mě. Protože mě zachránit není proč a vlastně to ani nejde, a když jim to dojde, je to jen další rána, která bolí a nehojí se. Řeže uvnitř a připomíná, že za nic nestojím.
Mám v sobě seznam lidí, kteří mě odepsali. A ten seznam je stejně dlouhý jako seznam lidí, kterým jsem se otevřela.
Nechci žít, když jsem k ničemu a když se mi to každý den připomíná. Nechci, a dneska je to stejně tak zlé, jako tehdy, když mě matka odváděla na psychiatrickou pohotovost místo aby se aspoň snažila zjistit co mi je.
Jediný rozdíl je, že ani ne dva metry ode mě sedí člověk, který by mě měl mít rád (a tvrdí to) a před ním si nemůžu dovolit se zhroutit.
Protože by si mohl uvědomit, jak špatná jsem, a zbavil by se mě a to bych nepřežila.

 


Komentáře

1 Sorbona | 2. ledna 2013 v 1:01 | Reagovat

Ehm, odkial zacat? Jasam, ale nie tym, ze by si bola na smiech, to NIE! Jasam, lebo ma vzdy bavilo pocuvat ludi. Clovek o sebe prezradi viac ako chce. A potom len skladat ako puzzle. Sledovat vnutorne pochody, pocity, trapenia..... Aby som zabudla na tie svoje a v kute si pripomenula, ze nie som ina.  Ako velmi nam myslienky inych ludi pripominaju samych seba. Co by som mohla poradit? Neviem, sama zijem na styl pokus omyl, pred kopou veci zatvaram oci a tvarim sa ako hrdina.... Ale som tu, aspon jedna mala dusicka ktora pocuva. A chce pocuvat! Ak mozem, chcela by som sa opytat (heh, ja sa taaak strasne nerada ludi na nieco pytam) Preco ta psychiatria? Resp. Co k nej viedlo? Z tvojho pisania mam pocit, ze mas velmi (hm, trafit slovo) zlozity(???) vztah. Teda, miestami mi to v opise ani ako plnohodnotny vztah nepride. Mam zly pocit, alebo....? Vopred dakujem za kazdu odpoved aj neodpoved :))

2 aeliren | Web | 2. ledna 2013 v 2:50 | Reagovat

Sdílíme podobnou vášeň. (další podobnost, hmmm) -  Vyšťourávat z lidí kousky jejich osobnosti, snažit se je složit, vidět je v jejich složitosti, poznat je celé - jejich myšlenky, historii, povahu, přemýšlení, pocity, jejich vývoj,... duši?? Složit je ze střípků a náznaků, z malých odkázků, co zůstávají naznačeny uprostřed napsaného a vysloveného.
Proto si myslím, že se cítím tak opuštěně. Protože mám dojem, že mě nikdo takhle nezkoumá, že to nikoho ani nenapadlo. Proto ten můj neustáný dojem, že nejsem dost dobrá - zkrátka proto, že nikoho nezajímám tolik, jako se o lidi a jejich uvnitř zajímám já...  /to je hlubokomyslné, co? :)/

Takže tvoje malá dušička, ktorá počúvá, je pro mě duší dosti výjimečnou a ceněnou ;).

Což ti přiděluje privilegium se ptát. Tedy ptát se může každý, privilegium je až obdržení odpovědi :D.
S tou psychiatrií je to trochu složitější, vydalo by to na článek. Bohužel ale osvětlující články o věcech, co se staly před několika lety, jsou sice přínosné čtenáři (mimochodem nechceš napsat nějaké vysvětlení, jak ses dostala na Island, cos tam dělala, a kdo je kdo v tvém životě?  ;) ), alč člověku se je příliš psát nechce.
K věci. Psychiatrie se stala předtím, než jsem potkala svého Kocoura, nemá to s ním souvislost. Vlastně on mě z toho dostal. Jak jsem se potkala s ním, tak všechny problémy zmizely :).

Tjů. Dvacet minut se to pokouším vysvětlit krátce a ono to nejde! :D
Takže superkrátce (dlouhá verze tedy jen na vyžádání) - měla jsem deprese, problém se školou a doma nevěděli ani o jednom. Na všechno jsem byla sama a jednoho dne to prasklo, dostala jsem hysterický záchvat, prostě jsem se rozbrečela na ulici, nebyla jsem schopná nic dělat, tak jsem (dodnes nechápu jak) zavolala mamce, aby si pro mě přišla. A ona mě odvedla za doktorkou a já furt nemohla přestat brečet, tak mě vzali na psychiatrickou pohotovost. (to je pro mě dneska zajímavá zkušenost, jsem ráda, že se to stalo jak se to stalo). Dali mi prášek na uklidněnou, já šla dom a pak jsem si musela léčit deprese :-/.

:) Takže tak. Celkem by mě zajímalo, co za zlý pocit...? Jestli teda oplatíš upřímnost ;) (hezká manipulace, co? :D).
Vztah s Kocourem je složitý, ale ne tolik, jak to asi vypadá a působí. To je taky na další dlouhý článek. Nedokážu si představit lepšího partnera. Všichni ostatní jsou příliš ploší, bez hloubky a osobnosti. To, že to možná vypadá, že mě vlastně ani nemá rád a že ho nezajímám (nebo to vypadá jinak?), to je můj velký strach a tak to tak ve špatných náladách mám sklon celé vidět. :)

3 Sorbona | 2. ledna 2013 v 12:00 | Reagovat

Ahaaa! To uz nieco vysvetluje :)) napadov na cclankov mam dost, chcem odpovedat na otazky, ale akosi chyba prostriedok. Hadam nezabudnem :)) a dufam, ze tu coskoro pribudnu nove clanky. Tak sa zatial drz! :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.