Prosinec 2012

krabice komplexu méněcennosti

28. prosince 2012 v 16:46 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Dnešek je jeden z těch mnoha dnů, kdy je všechno na nic. Člověku se chce jen kurvovat a vyjadřovat se o všem a všech i dalšími sprostými výrazy. Jak já se dneska nenávidím.
V netypickou denní domu tu zcela typicky ležím, čumím do stropu a všechno uvnitř mě řve, vzteká se, zoufá si a vůbec má takový hysterický záchvat, který by spíše slušel nevyvinutému pubescentovi, co právě dostal zákaz na všechno kromě užitečných činností. Proč tu vůbec musím být? Proč prostě nejde zavřít oči a zmizet ve vzduchu, rozplynout se... Proč se nestačí rozhodnout a chcípnout?!

Při vánoční objížďce příbuzenstva - tedy toho Kocourova, protože za mými příbuznými se nejezdí - jsme se stavovali i u jedné "tety". V uvozovkách, protože to není pokrevní teta, ale jedna z těch paní, co se jako tety představují dětem, když si rodiče myslí, že jsou ještě příliš malé na to, aby pochopili existenci lidí mimo rodinu a institut jmen. Nebo možná, když se rodiče nechtějí obtěžovat představovat své přátele těm malým otrapům, co si stejně mají hrát venku, když se chtějí dospělí bavit mezi sebou.
Zpátky k tetě. Tak tedy Teta je velmi zkušená, vyspělá a moudrá žena. Obdivuhodná. Viděla jsem se s ní teprve podruhé, ale stejně. Je to z ní poznat. Je vyrovnanou osobou, má osobnost a projevuje se nezvykle bezhříchově - žádná arogance, falešná skromnost, hraná sebedůvěra, žádné pomluvy zášť závist. Zkrátka je Člověk. No a Kocour v dobách jeho mládí s Tetou hodně mluvíval, řešil si své osobní komplexy, bolestíčka a tak, Teta byla jeho vrbou a má jí dodnes hodně rád a neskutečně si jí váží. Nicméně, když jsme tam byli, a když už měl asi dost takových těch upozornění, na co by se měl ve svém životě zaměřit a co zlepšit (na což se ptal sám, Teta by mu to sama od sebe necpala), tak na mě najednou prásknul, že nemám cíl. Jestli se mi chtěl pomstít, že jsem na něj Tetě napráskala, že špatně jí, věnuje se jen práci, nikam nechodí a všechno kromě programování a počítání považuje za ztrátu času nebo jestli jen prostě neunesl být terčem a chtěl honem přehodit pozornost na někoho jiného, to nevím, ale obojí z toho se mu povedlo.

Nemám cíl.

Nechlubím se s tím a řešila jsem to jen s mně nejbližšími. Nerada o tom mluvím, protože to bolí. Hrozně moc to bolí a je to jedna z těch nálepek, pod kterými vždycky člověk najde nějaký komplex, problém a spoustu hnisu. A on to tam na mě prásknul člověku, jako je Teta. Samozřejmě se mě hned začala ptát a zjišťovat, jak je to doopravdy, z čeho to všechno vyrostlo a proč to tak je - aby mi mohla pomoct. Ale já se nedokážu otevřít. Jsem zavřená, zavřeli mě všichni mí známí, které už otravovalo moje fňukání, zavřeli mě rodiče, které to nikdy nezajímalo anebo se je nenapadlo zeptat, zavřel to Kocour tím, že je to můj problém, který on vyřešit nemůže a ať ho s tím neotravuju, protože si za to můžu sama.
Nemám v životě nic, čeho bych chtěla dosáhnout.
Prostě nemám. A věci, o které stojím - tak o ty stojím jen proto, že občas hraju sama na sebe divadlo, a vsugerovávám si je. Nebo o ně doopravdy stojím a vsugerovávám si, že hraju divadlo, abych se nemusela konfrontovat s tím, že bych se jich také měla snažit dosáhnout. U mě jeden neví.
A cíle, touhy a sny nemám, protože jsem naprosto hluboce a totálně přesvědčena, že nejsem dost dobrá. Nejsem dost dobrá v žádné činnosti, v žádném oboru, takže se o cokoliv nemá cenu pokoušet. A když už se nemá cenu ani pokoušet, jakou by mělo cenu chtít? Nemůžu nikdy dost dobře psát, nemá cenu toužit být spisovatelem a psát knihy. Nejsem dost nadaná a dobrá v kreslení, nemá smysl se tedy pokoušet něco malovat. Jmenujte jakokouliv věc a já vám (nebo si) řeknu, že v ní nejsem dost dobrá.

Nejsem dost dobrá v něčem, takže nemůžu být dost dobrá ani já.

To je můj hlavní životní problém. Největší jistá nejistota, to, z čeho se pak odvíjí moje nálady, chování, postoje a názory, moje osobnost. Stojím a jsem vybudována na tom, že nejsem dost dobrá. A vše, co dělám, mě v této jistotě jen ujišťuje.
Nenávidím se.
Už nevím, kde se to vzalo. Je pravda, že jsem prostřední dítě. Starší sourozenec klasicky předhazovaný jako vzor: schopný, pilný, ochotný, činorodý a vůbec skvělý - má práci, školu, partnera, sny, si plní a ambice na další život. Mladší souroznec milovaný mnou a všemi. A navíc je krásná. Doopravdy nádherná. Což je věc, kterou pro sebe chci ze všeho nejvíc a která se nedá dostat a ani na ní nemůžu jakkoliv pracovat. No a já, prostřední dítě, já mezi dvěma ženami, kterým mám tolik co závidět a které jsou o tolik lepší než já, jako malá krabička plná problémů, komplexů a potřebující péči a zájem, který se nikdo nechce obtěžovat poskytnout, protože nemám co nabídnout nazpátek.

Jsem troska.

Jsem troska a nemám ráda, když se mi to připomíná a když to lidi řeší. Když se mi snaží pomoct, zachránit mě. Protože mě zachránit není proč a vlastně to ani nejde, a když jim to dojde, je to jen další rána, která bolí a nehojí se. Řeže uvnitř a připomíná, že za nic nestojím.
Mám v sobě seznam lidí, kteří mě odepsali. A ten seznam je stejně dlouhý jako seznam lidí, kterým jsem se otevřela.
Nechci žít, když jsem k ničemu a když se mi to každý den připomíná. Nechci, a dneska je to stejně tak zlé, jako tehdy, když mě matka odváděla na psychiatrickou pohotovost místo aby se aspoň snažila zjistit co mi je.
Jediný rozdíl je, že ani ne dva metry ode mě sedí člověk, který by mě měl mít rád (a tvrdí to) a před ním si nemůžu dovolit se zhroutit.
Protože by si mohl uvědomit, jak špatná jsem, a zbavil by se mě a to bych nepřežila.


Nesouvisle o souvisejících ve vzduchu visících souvislostech a zakořeněném pocitu nechtěnosti

18. prosince 2012 v 2:49 | Aeliren |  Bezprostřední Výlevy
Jsem bezradná.

Bezradná ne v tom praktickém "nevím co mám dělat" slova smyslu, ale spíše ve smyslu vágním a esenciálním "jak naložiti s životem co nám byl dán".
Víte to někdo?
Někdy někde jsem už psala, že mi chybí příručka How to live for dummies. No, na mém životě je hezky vidět, že jsem ji pořád nenašla a neobjevila.
Samozřejmě že vím, co způsobuje, že jsem tak k ničemu a nepoužitelná. Abych nevěděla, když je mi to vyčítáno z mnoha stran a ne méněkrát než jednou týdně. Umím to i vyjmenovat. Jenže mi je trapné tady předvádět své poničené ego a koukat, jak se lidi budou šklebit na mé špatné mínění o sobě samé, a na základě toho šklebení si v sobě ten pocit poničenosti a špatnosti upevnit.

Pokud už máte dost sebelítosti lidí, co píšou blogy a dávají tak ostentativně najevo, že oni jsou chudáci nepochopení, nebo už vás rozčiluje póza jsem-tak-hrozně-jinej-než-vy-jsem-totiž-divnej, tak v zájmu svého zdraví nečtěte dál. Ani já bych tenhle článek nečetla, protože je to jen další vyblití ubožáčka, který se domnivá, jak to má hrozně těžký, a přitom je to jen rozmazlenej debil, co si vypěstoval chorobnou závislost na pozornosti cizích a těmahle depresivně-sebemrskačskýma slovama jen manipuluje s lidma okolo, aby si ho někdo všiml a někdo se mu věnoval.
Protože on se sám sobě věnovat neumí.
Dost možná, že i odsouzení článku, co člověk píše, je jen sprostou a neobratnou manipulací, žádostí o vyvrácení, něco jako větší povzdech "vypadám hrozně" vyřčený tak, aby ho nikdo nemohl přehlédnout.

Je to jen důsledek poruchy osobnosti, kterou způsobila špatná výchova. Někdo - asi matka - se mi příliš věnoval a já teď činím za svůj stav, náladu, směřování atp. zodpovědné jiné. To by bylo takové psychologické shrnutí. Nebo někdo - asi otec - mě příliš ignoroval a doufal, že tím dosáhne, že si v životě najdu svojí cestu a budu ušetřena jeho projekcí do mě.

I když, jak nad tím přemýšlím, moc si nevzpomínám, že by se mi mamka přehnaně věnovala. Spíš mám dojem, že se mi nevěnovala vůbec. Že mě nikdy doopravdy neviděla, že se nikdy vážně a soustředěně nezajímala o to co jsem, co by se mnou měla dělat. Že to všechno bylo takové udřené a bez radosti. Upjaté a chladné.
Hrála si se mnou a se ségrou často,to jo. Ale nějak si jí nedokážu vybavit, že by se kdy na mě zářivě usmála naplněná nějakou šťastnou a silnou emocí. Ze všeho nejspíš mi chybí výraz nějakého pohnutí nebo dojetí.
A teď pláču.


Už ne.
Teď jsem fascinovaná tím, jak dokážu dojímavě rozesmutnit sama sebe k pláči.

Ano. Myslím, že mám dojem, že mě máma nemá ráda. Že mě nikdy neměla. Kdysi jsem si myslívala, že jsme si s mamkou docela blízké. Ale od doby, co mi partner (trochu ve vzteku) předhodil, že když mi bylo nejhůř, tak jediné, co udělala bylo, že mě dovlekla k psychiatrovi a kontrolovala, jestli jím prášky. Žádná rozmluva, žádný opravdický a hluboký zájem. Žádný smutek a soucit. Jen "mělas prášek?!"
Tahle představa je k mamce asi dost nefér. Lidská paměť je selektivní, a to, že si teď nevybavuju žádný opravdu hezký moment, že ty osobní scény považuju za chabě předstírané, ještě neznamená, že to tak bylo...
Nicméně s tátovou ignorací to třeba bude trefa. To, že se mi nikdy příliš nevěnoval, je pravda. To, že to dělal, protože věří, že si dítě musí najít cestu samo, tak to mi řekl velmi nedávno. Se slzami v očích, protože prý viděl, že se trápím. A stejně nic neudělal, protože by mi to bylo k ničemu a musela jsem si tím projít sama.
Nevím, jestli mu věřím. Pokud ano, tak to přehlížení hrál dost dobře. Na druhou stranu, já jsem také dost uzavřená a ostatní ve mě pomalu nerozpoznají jinou emoci než radost a vztek. Třeba je táta vevnitř stejný. Příliš citlivý, příliš dlouho odstrčený, trpící svou neschopností vyjádřit emoci beze strachu z odmítnutí. Který není neopodstatněný. Můj pláč byl plně spoluprožit jen jednou, mým Kocourem, ale podruhé už neměl zájem se starat o moje nesmyslné, ničím nevyvolané, záchvaty (sebe)lítosti.
Mé otrlejší já se ani příliš nediví. Vidět něčí slabost je tak znejišťující. Vyvolává to takový pocit povinnosti se postarat... Taky na vás chlapi křičí, když brečíte, že jste jen manipulující mrchy? Na mě ano. Bolí to.
Ale chápu to. Cítit povinnost něco dělat, nevědět co - prakticky člověk nemá jinou možnost, než tenhle pocit popřít.


Tenhle článek se mi nějak vymkl. Ale právě proto je ho třeba zveřejnit. Aby všichni viděli, jaký jsem chudák.
To byla ironie.
Ne, fakt. Přijde mi nějak důležité ukázat to ostatním,. Nevím proč. Třeba mi to dojde později. Spontánní byl výlev, spontánní budiž i rozhodnutí o zveřejnění.
Koneckonců, vždycky se do dá smazat...

noční ponocování bez pilotáže

13. prosince 2012 v 4:26 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Ležím v posteli v netypické poloze na zádech, pod zadkem polštář čučím do stropu a čekám až pro dnešek chcípnu. Chci říci usnu.
Nějak to nejde. Asi mám špatnou náladu. Měla bych se jít projít ven, když to před pár týdny fungovalo, profouknout se studeným vzduchem, zažít trochu vzrušení při potkání jiného člověka někde na ulici, protože v tuhle dobu venku můžu být jen já nebo nějaký úchyl (slučovací nebo je zde záměrem)...
Měla bych demonstrativně opustit byt a doufat, že si někdo všimne, že jsem pryč, že bude mít strach, že mu pak dojde, že jen žadoním o pozornost, půjde mě hledat a můj záchvat manipulativního šílenství mi nahlas něžným hlasem vyčte, držíce mě přitom v náručí. A pak na něj velkomyslně zapomene. Měla bych jít ven přemýtat o tom, jak magnificentně zoufalá a naivní je tahle představa o romantické záchraně někým odsud někde tam venku
Jenže mě se z vyhřátého klobouku nechce, uzemňuje mě silné stigma frustrace, které poskvrnilo mé uvažování v tento prosincový večer. Řečeno jinak, dnes nemám náladu na ani ne tak konstruktivní nebo zdravá řešení, ba ani na řešení špatná a vůbec řešení jakákoliv. Postrádám víru (naději?), že se vůbec může stát něco, co by mou náladu otočilo jiným, nejlépe pozitivním, směrem. Vlastně o to ani příliš nestojím. Tenhle pocit marnosti je u mě častým hostem, skoro rodinou, a navíc hostem ctěným pro svůj intimní svazek, který nepostřehnutelným způsobem navázal s mojí psýché. Dovedu si ho hýčkat, užít. S ním se cítím úplná. Sama sebou. Trochu jako kdyby marnost byla substituentem mé identity.
No, rozhodně na ní asi svoji identitu tak trochu postavenou mám. Co by zbylo z Aeliren, kdybyste jí odepřeli i marnost, frustraci a teskný depresivní smutek? Ani nevím, nenapadá mě teď nic, co by mě mnou dělalo víc.

Nemám se ráda. To mi došlo před chvílí a proto jsem zas zapla noťas, abych tento pseudoobjev vytroubila do širého světa. Nemám se ráda. Nemám se ráda a to docela zvláštním způsobem. Nejde ani tak o výrazně agresívní nechuť spojenou se zatínáním pěstí, jakou ve mě třeba dozajista dneska vzbudí za mnou sedící kolegyně na jednom z těch cvičení. Nejde ani o výraznou neoblibu, kterou zažívám, když mě začínají otravovat lidi, co mi normálně vůbec nevadí, ba naopak. Jde o takový plíživý pocit, že si sama se sebou nemám co říct. Že jsem si cizincem s absencí motivace se poznat. Že jsem jen jiným člověkem v davu, na kterého se nehodlám podívat, aby si náhodou nemyslel, že mám zájem navazovat s ním kontakt.

Zajímavý, tenhle pocit. Neotřelý a inovativní. Většinou ve špatném rozpoložení přemítám o tom, jak nemám ráda svět, co všechno mi vadí, nebo naopak - jak mě nemají rádi ostatní. Zdá se ale, že dnes se mi do orgánu vzhledu a tvaru květáku doplížilo něco zásadního. Nový úhel pohledu. Třeba to nikdy nebylo tak, že svět nemá rád mě a že já nemám ráda svět, třeba to vždycky bylo tak, že já nemám ráda sebe.

Jak tak přemýšlím, tak o sobě nic nevím. Co jsem zač? Co mě zajímá, baví, co mě naplňuje? Zdá se mi, že nic takového není. Jakoby všechny hezké chvíle spojené s drobnými úspěchy a radostmi - třeba z vytrvalého soustředění na kreslení, co mi beztak nejde, nebo z pocitu dobře uvařené večeře či hezky uklizeného bytu - jakoby tyhle úsměv vyvolávající věci byly jen iluze. Jen abstraktní konstrukty zoufalství, které jsem si vytvořila, abych něčím trochu připomínajícím člověka vyplnila to prázdno, které tu mám po vlastní osobnosti. Je mi rozumět? Asi ne... Mé motto dnes sedí až nevkusně přiléhavě... Zkrátka, cítím se prázdná. Vyprázdněná, vylitá a vysypaná. Jako tělo bez duše, bez nějaké výhradní identity. Bez mozku, bez názorů, vlastností postojů. Beze všeho. Cítím se nelidsky.
Takhle nějak se musí cítit autopilot. Jen automaticky pilotuje bez vědomí, kam vlastně letí a jaký to má smysl. Jen čeká, až pravý pilot (nejlépe fešný urostlý a sebevědomý kapitán) sedne za knipl a ujme se nějakého pořádného řízení.
Co ale, když jsem UAV?

zpívejme přátelé, protože Vánoce přicházejí (a to si asi (žalo)zpěv žádá)

12. prosince 2012 v 3:23 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?

Ještě dva dny, resp. dvě změny čísla oznamujího pořadí dne v měsíci, a samovolně si navodím (protimluv!) několik po sobě jdoucích a stupňujících se infarktových stavů. Bude totiž 14.12. Čti za deset dní Vánoce.

Deset dní je hrozně málo. A navíc Vánoce. Vánoce!

Ne, že bych Vánoce neměla ráda. Rodina se sejde, v bytě voní stromek, je k mání spousta jídla, zvučný smích a vybraná konverzace hladí po duši a to vše dohromady odbourává stres a navozuje charakteristický vánočně-melancholicko-sentimentální pocit mezilidské sounáležitosti a rodinného štěstí. Všechno je v klídku, venku ani moc nejezdí auta, člověk objede příbuzné a stráví takový relaxační týden.
Navíc dostane dárky, což jako důkaz zájmu dárce o osobu obdarovaného v zásadě nemůže být bráno negativně.
Odpočinkově a duchovně prožitý týden nabitý hlubokými úvahami o Bohu, rodině a smyslu vlastního života se pak zakončí zhýralejší obdobou bakchanálií a jinými pochybnějšími grupen-akcemi, které zjevně slouží k pohřbení závěrů z oněch úvah někam hluboko do podvědomí, k oslavě přežití minulého roku a zlití se tak, že si člověk nepřipustí, že ho čeká k přežití rok další (a po něm další a další).
Zkrátka miluju Vánoce, jsem fanda Ježíška, a vůbec. Všechno mě to činí šťastnou, optimistickou a vyrovnanou osobou s obnovenou chutí do života.

Tak fajn, nenávidím Vánoce.

Zajímavé je, že to je nějaký nový pocit, přinejmenším dříve neregistrovaný. Nevím, co se změnilo. Vím akorát, že jak se to celé sune z budoucnosti blíž a blíž k bodu realizace, jsem podrážděnější a otrávenější. Je toho zkrátka nějak moc, co musím, a nebýt Vánoc, tak bych nemusela.
- Musím upéct nějaké cukroví. To jsem neprozřetelně slíbila mámě v naivní představě, že když cukroví peču ráda, tak se mi ho nějakým zázrakem doopravdy bude chtít dělat. Zbývá mi na to dvanáct dní a já pořád nevím, kam to vmáčknu. Není to ani tak nabitým programem, jako spíš realistickým odhadem kdy se mi do toho asi tak bude chtít.
- Musím uskutečnit proklatý projekt obdarovávání členů rodiny. Ačkoliv i tuto činnost si užívám - promýšlení dárků vzhledem k mému výjimečnému daru rozpoznání, co by druhému mohlo udělat radost (což je jen jiné pojmenování daru schopnosti soustředit své myšlení na podružné a ničím přínosné záležitosti) je pro mě milou povinností, a hrátky s balícím papírem a izolepou (jak perverzní) patří k mým dalším oblíbeným činnostem /tentokrát bez sakrazmu/ - letos na to nějak nemám chuť. Samotná představa, že budu vymýšlet a shánět nějaké pítominky, mě otravuje. A nudí. Zkrátka letos mě to nijak nezajímá.
- Další věc, co musím, je jít na Štědrý den k rodičům. Pravda, šlo by nějak odůvodnit, proč zůstat doma a štědrovečerní rodinnou oslavu vynechat, ale ta možnost nic nevylepšuje. Jen přináší nutnost konfrontovat se svojí samostatností, nezávislostí, a z jejich pohledu i s nezájmem, rodiče. Vysvětlovat mamce, že radši zůstanu doma, než abych se stavila na večeři a na chvíli poseděla nad předáváním dárků, to je věc, co si ráda odpustím. Taktéž je třeba brát ohled na sestru, na kterou by pak v atmosféře "Tása nás nemá ráda a Pupík se na nás taky vykašlala" zbyla ta radostná povinnost slavit a oslavovat.
Druhou stranou netrávení Vánoc u našich, je nutnost trávit je někde jinde. Tedy doma. Vánoce s partnerem je v zásadě velmi romantická záležitost, ovšem to bych na ty Vánoce musela shánět partnera jiného. Kocour má mnoho kladů, ale romantičnost mezi ně nepatří. Štědrý den by se v jeho společnosti, navzdory přemnohým ujištěním, že to tak nebude, nijak nelišil od dne všedního. Prostě by se vstalo, programovalo a koukalo na nějaký okoukaný seriál, maximálně by se večer rozsvítili světýlka na stromečku a dali bychom si dárky. Pokud mi tedy vůbec nějaký hodlá pořídit. To tedy radši budu doma.

Abych nebyla špatně pochopena, mám svoji rodinu ráda. Ráda si povídám s mamkou (pokud nekontroluje jak plním svoje povinnosti a jestli dodržuju doporučenou frekvenci prohlídek u všemožných doktorů), ráda se nechávám otravovat tátovým výkladem o jeho obrazech. Dokonce i to škemrání o prachy na cigarety od něj čas od času ráda přetrpím, protože ho zkrátka mám ráda a je to můj táta. S mladší sestřičkou to jde taky a i když se poslední dobou dokážem pěkně vytočit, tak na ní nedám dopustit a miluju jí. Starší ségra tam nebude, což je pro letošek dobře (minulý rok poprvé na Štědrý Večer nebyla, a bylo to znát, nálada byla tak nějak pochmurná), protože jsme ve válečném stavu (nemá ráda mého Kocoura). To ale znamená, že tam nebude ani její druh, což je škoda, protože on je narozdíl od ní v klidu. A je to zajímavá osobnost, kterou ráda poslouchám ( - osobité vyjadřování, pevné názory, smysl pro humor a pohodářství bez jakékoliv pózy a přetvářky). Zkrátka ohledně osob to setkání nevypadá nijak špatně. Jedna věc jsou ovšem osoby, druhá věc je jejich chování a třetí prostředí.
Máma bude nervózní, že musí dodělat večeři, dozdobit stromek, doklidit tohle a tamto a že jí nikdo nepomáhá a že se to nestihne. Táta bude všude smrdět s trávou nebo cigárama, otravovat s přepínáním televize a pak nás bude vysílat na drobné pochůzky do okolí pro nějaké nezbytné suroviny do salátu, přičemž všechny bude vytáčet tím, jak ho nic netočí a jak je v klidu. Ségra vstane pozdě a bude laxní v otázkách úklidu. Já tam přijdu s předsevzetím, že jen nazdobím stromek a trochu pomůžu mamce, za pár hodin ale budu otravená z neútulnosti a jisté neestetičnosti (až bordéloznosti) jejich bytu, až nakonec padnu poražena tím, že to tam hezké prostě neudělám. Pak dorazí Kocour, bude mlčet, bude se nudit a bude mě tahat za triko a šeptat mi do ucha, kdy že už to půjdem domů. Nakonec všichni trochu vycuclý sníme tu slavnostní večeři, která vlastně zas tak labužnická a vynikající není, a přesunem se ke stromku, kde si předáme dary, z nichž některé více a některé méně křičící "bohužel nebyl čas sehnat něco lepšího". Pak se zas pustí telka a bude tomu konec.

To zní hodně kriticky, co? Asi jsem ve špatném a zcela nevánočním rozpoložení nevděčného škarohlída, kterému by nebylo dost dobré ani to zlaté prase. Vždycky si věci představuju tak nějak na úrovni, elegantní, se stylem, a vždycky jsem sražena realitou. Hrozně mě to rozmrzuje. Chtěla bych, aby večeře byla tak výborná, že nikdo nechce přestat jíst a nikdo si nemá zapotřebí vymýšlet si, že chce brambory místo salátu. Chtěla bych, abychom alespoň na ty Vánoce dokázali mluvit o rozumných věcech rozumným tónem a užít si přítomnosti těch ostatních. Líbilo by se mi, kdybychom všichni vypadali nablýskaně a slavnostně, kdyby byt dýchal atmosférou a kdyby venku sněžilo, nebo alespoň bylo bílo. Líbilo by se mi mít slavnostní jídelní servis a jíst stříbrnými příbory, mít krásně prostřený stůl sladěný s výzdobou bytu. Bylo by fajn jít se odpoledne trochu projít v lepším oblečení, podívat se třeba na Hrad a užít si klidné a vylidněné Prahy a cestou koukat lidem do oken a hodnotit výzdobu. Ale ne. To já mít prostě nemůžu. Ani v primární rodině, a nejspíš to nenastane ani v té sekundární. Protože ostatní just don't care...

O nikdy nekončícím Bohu a o tom, proč život vypadá, jako by někdo někde dělil nulou

6. prosince 2012 v 2:41 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Sdílet svoje přesvědčení je dneska nelehké, zvlášť pak mezi inteligentními lidmi. Něčemu věřit se v horším případě vyhodnotí jako příznak vymytého mozku, a tudíž slabé vůle, v případě lepším se zmínky odkazující na vaši víru ignorují, jako takové úsměvné faux-pas. Jeden aby se bál někomu svěřit čemu věří a v čem nachází útěchu.
Asi procházíme kocovinovým obdobím rezignace na jakoukoliv víru. Po generacích nezpochybňovaných životních hodnot je takovým trendem bořit, kritizovat, pochybovat (viz etymologickou podobnost s "chybovat" - což mě teď napadlo a nemá to souvislost s tím, co chci říct), a vlastně nedůvěřovat víře samotné. Zdá se mi, že institut víry se stává špatným sám o sobě. Jakmile hodnota nebo názor na transcendet potřebuje víru, je chybný. Jakmile člověk má potřebu věřit, je slabý. Lidé se chovají, jako by cokoliv božského a přesahujícího vědu, bylo vyvráceno. A potřeba něco takového hledat (a najít) je brána jako zpátečnictví, jako důsledek nízké inteligence nebo mezery ve vzdělání.

Posledně jsem se jen tak lehce zmínila mamce, že některé věci teď už beru z jiného úhlu pohledu, než jak mě s tátou vychovali (či spíše nevychovali, této oblasti se snad nikdy přede mnou žádným způsobem nedotkli ani koštětem). Koukala na mě velmi zmateně a šokovaně a na můj dotaz jak že to tedy má ona, v co ona věří a na čem staví svůj postoj k životu, nedokázala říct nic víc než že nic takového nepotřebuje. Celkem by mne zajímalo, jaký život asi žije a o čem může přemýšlet, jestliže se nikdy nedotkla otázek přesahujících vlastní rozum. Tím myslím třeba otázky typu:"Proč tu jsme, jaký to má smysl, na čem záleží, co je správné...?"
Včera jsem se bavila s kolegou ze školy o (ne)vztazích. Ráda bych mu pár svých myšlenek na tohle řekla, ale nemohla jsem. Nemohla, a to jen proto, že vím, že všichni muži okolo mě jsou v otázkách, do kterých já ráda zatahuji lehké formy spirituality a které považuju za transcendentální, jsou ti vzdělaní a nezpátečničtí. A já nesnesu, když se na mě dívají svrchu, samotná myšlenka na to, že by mě mohli považovat za hloupu, mě děsí neskutečným způsobem. Zkrátka chci říct, že v této oblasti je pro mě odhalení se přátelům dost obtížné, ne-li nemožné. Dokonce i tady na blogu, který čte jen málokdo, mám zábrany a nedokážu se vyjádřit naprosto otevřeně a bez autocenzury.

Vlastně ani nevím, proč se tu zmiňuji o víře. Možná z nedostatku lepších slov. Napadá mě hezká analogie, když už jsem tenhle týden zvládla ranní přednášku z analýzy. Matematiku by asi málokdo nazval systémem založeným na víře. Většina lidí o ní mluví jako o základu vědy, co se bez víry obejde už ze své podstaty. Je vnitřně konzistentní, bezesporná, naprosto logická, sebepodporující a nevyvratitelná. Stojí na důkazech. Je to esence pravdy.
Přesto právě v ní nacházím nejvíc z Boha, kterého spousta lidí shledává neexistujícím z důvodu nedostatku důkazů. Ti z nich, co jsou ochotni jít do diskuze, většinou vytahují argumenty o tom, že Bůh by nedopustil, co se na světě děje, Bůh nemůže být vševědoucí, všemohoucí. V lepším případě pak vytáhnou nějaké věci, které považují za sobě si odporující, čili Boha vyvracející, v horším pak blábolí cosi o tom, jak je divné, že lidi dokážou věřit v neposkvrněné početí a že všichni věřící jsou to svatouškovští blbci, co svou Boží morálku jen předstírají. Řeči, jako jsou tyhle, ty zas já přecházím jako úsměvné faux-pas, jako důkaz jak málo opravdových myšlenek této věci řečník věnoval, jako ukazatel toho, že všichni zřejmě máme oblasti, o kterých se rádi hádáme a kde si za svými názory doopravdy stojíme, aniž bychom věděli proč a kdo do nás ty věty naházel.
Jak je vůbec možné, že věřící = křesťan? Jak může někdo vlastně předpokládat i rovnost věřící = věřící v nějaké náboženství? Já samu sebe pokládám za věřící, celkem silně ale pochybuju o tom, že by existovalo slovo shrnující moje víry do jednoho. Neuznávám učení organizací ani jednotlivců. Uznávám pravdu. A pravda - jak znám z té alespoň mě známé matematiky - dává smysl. Když máte správné věty a definice, tak to zkrátka celé funguje. Do doby, než jsem objevila, že přes svůj deklarovaný ateismus vlastně v Boha věřím, jsem na tom byla asi jako když z té mé analýzy vyškrtnete nulu a nekonečno. Máloco mi dávalo smysl, a to, co smysl nějakým způsobem dávalo, zas nedávalo smysl mezi sebou navzájem.
Uvažovat Boha je pro mě zásadní. Pro mě je zřejmé, že Bůh existuje. Bůh je moje nekonečno - něco, co si absolutně žádným způsobem nelze přesně představit, přesto je to ale konstrukt tak zásadní a esenciální, že musí existovat, že existuje.
Vím o námitkách, že pokud prý Bůh existuje, tak je krutý a nestará se, tak nás stvořil špatně a další podobné. Podle mě Bůh není krutý - nula taky není krutá, i když dělení s ní má kruté následky. Bůh nám dal mysl, identitu a vůli na něm nezávislou (- hle, důkaz, že jsme udělaní dobře, nepotřebujem opravovat). Máme svobodu. Svoboda je to, co má důsledky. Žijeme ve světě, který považujem za špatný, násilnický, nepřátelský a zpackaný, ale on je takový je z důsledku naší svobody volby. Bůh ne, že se nestará, ale jen se starat nemůže a nesmí. Svoboda je nutnost srovnat se zodpovědností, co mám za sebe a své činy. Nebylo by kruté, kdyby nám byla naše svoboda odňata a místo ní nám tak bylo poskytnuto vědomí, že si se svými problémy neporadíme sami,, že jsme neschopní a že potřebujem zachraňovat? Zákony akce a reakce platí všude, nejen ve fyzice (nehledě na to, že v zásadě všechno je jen fyzika). Věříme (pokud věříme), že Bůh ten zákon porušit může, mě ale ještě nikdo nedokázal vysvětlit, proč by to měl dělat.
Námitka na tohle tvrzení je, že ne všechno je důsledkem naší volby. Že většina věcí se nám stává, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit. Proto uznávám a věřím na další věc, na další zásadní spojující konstrukt. Nesmrtelnost duše a znovuzrozování. Věřím, neboť to dává smysl, že mám nesmrtelnou svobodnou duši, která se po smrti narodí do dalšího těla a pokračuje v životě dál tam, kde předtím smrtí skončila. Ve svých životech potkává ostatní duše a řeší s nimi věci, co v minulém životě dořešit nestihla - proto máme mezi sebou konflikty, co jsme sice nezavinili my, ale my. Věci, které nejsou důsledky našich voleb a činu, jsou důsledky voleb a činů, o kterých nevíme, že jsme je učinili. Vše, co se mi děje, je jen reakcí na mě samotnou, s různým časovým zpožděním. Moje duše tak poznává život ve všech jeho koutech, šířkách a výšinách, propastech a hlubinách. Učí se, jak život, svět, lidé a společnost fungují a uvědomuje si sama sebe, důsledky své svobody. Poznává nekonečno číslo po číslu. Až ho pozná, bude hotová, kompletní, uspokojená a blažená. Bude nekonečná, bude s Bohem.
Stačí mi Bůh a nesmrtelnost duše, a mám základy své (tentokrát ne funkcionální, ale životní) analýzy. Vím, že poznávám nekonečno. Tudíž žádná situace není beze smyslu. Je to jen další číslo v řadě čekající, až se ho naučím a poznám co je zač.
To je to, co mě zachraňuje.

spaní v pytli

1. prosince 2012 v 3:30 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Zase nespím. Usínání je pro mě poslední dobou dost složité. Ani ne proto, že by se mi hlavou honilo moc věcí nebo že bych prožívala nějaké superšpatné období. Jen prostě mám moc energie. Celý den jsem jako vyfluslá a když už toho paběrkování mám dost a jdu si lehnout, tak jsem naprosto vzhůru a aktivní jak nikdy jindy.
Vlastně celý můj spaco-denní režim je pěkně na pytel. Jediná doba co z těch čtyřiadvaceti hodin, co denně máme, neznám, je ráno. Od pěti do 9 hodin jsem vzhůru jen doopravdy, doopravdy výjimečně. Zhruba asi tak jednou za rok. Možná. Dokonce i období mezi 3 a tou pátou ranní znám dobře. Protože ještě nespím.
Navíc tohle zmíněné období je pro mě nejinspirativnější a nejaktivnější částí dne. Tolik nápadů, co by se dalo dělat, tolik myšlenek. Když jsem ještě žila s rodiči, šlo s tou noční energií něco dělat. Dalo se rozsvítit si u postele a psát. Nebo slézt z patra a uklidit si pokoj. Dal se přestavět nábytek (bydleli jsme v přízemí). Taky jsem párkrát začala šít (a jednou jsem i ty šaty došila). Tady je to horší. Nemám u postele světlo, to má partner na své straně, takže když chci čmárat, tak leda potmě (resp. ve světle pouličního osvětlení), náš obývací prostor je tak malý, že veškerý nábytek je tu na ceňták přesně a nejde ho posunout absolutně nikam. Uklízení se taky konat nesmí, protože ruší sousedy. Takže mi nezbývá než aktivně přemýšlet o pitomostech. Vymýšlím, co se kdy dalo komu říct a co jak udělat lépe. Uvažuju o tom, co by bylo hezké dělat a začít. Napadají mě módní návrhy a návrhy na bytový design. Napadají mě slova a různé fráze - a to se pak dá zabít pár hodin nespavosti přemýšlením, kdy by ta slova a fráze šli použít. Taky si ráda přehrávám v mysli různé scény. Co jsem se tenhle měsíc napřehrávala vynechaných scén z Dragon Age a napřemýšlela se, jak by ty postavy reagovaly "ve skutečnosti."
Mám vskutku činorodou mysl. Když činorodá být nemá, ovšem.

Moje norma vstávání za posledních čtrnáct dní je něco chvíli po poledni. Což není zrovna dobré, nejen proto, že pondělní a úterní přednášky začínají drobet před polednem. Strašlivě mě to mrzí, že na tu úterní analýzu nechodím. Máme fajn přednášejícího (alespoň tedy myslím, zvládla jsem to na tu devátou tenhle semestr jen dvakrát), a zrovna ten předmět mám z celé matiky nejradši. Ale ráno, když mám vstávat, je mi to všechno jedno. Udělám cokoliv, jen abych nemusela z postele, abych prodloužila tu chvíli, kdy ještě nic nemusím řešit. Když se mě muž snaží vzbudit, obdrží nepočitatelné množství supersprostých slov, popřípadě i kopanec, tak jsem po ránu zlá.
Teď v zimě je to pěkně na pytel, protože když se vylezu ze sprchy, tak už se smráká. A když je venku tma a vy jste ještě neobědvali a všichni vypadají, že už jdou skoro spát, tak to není zrovna situace, která by dokázala člověka namotivovat k nějaké činnosti. Takže důsledkem pozdního vstávání je celodenní nicnedělání, což ovšem zrovna nepomáhá včasnému usnutí. Takový hloupý cyklus to je. Ještě pár dní a budu muset vynechat jedno spaní úplně, aby se to zas nějak napravilo.
Kolegové ze školy už ze mě mají srandu - připlazím se na cvíko na půl třetí a slyším:" No né, tys vstala!" Taky těm cvičícím, co se obtěžují s docházkou, klidně napráskají, že asi ještě spím. Bylo by to úsměvné, kdybych se za to nezačínala stydět. Nechci všechno prospat. Ale když spím, je všechno tak fajn. Nejlepší jsou ty chvíle, kdy se mi něco zdá a je to zajímalý a já se začínám probouzet. A když jsem vzhůru, tak se rozhodnu, že ten sen si nenechám ujít, zavřu oči a nechám si ho dozdát.
Možná kdyby moje sny a noční můry nebyly tak zoufale zajímavější než je moje realita, spala bych méně. Možná kdybych měla pořádný důvod vstát.
Chybí mi motiv bdít.
To je ono.