vskutku November Rain

29. listopadu 2012 v 3:07 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Venku prší. Venku prší a já mám postel přímo pod oknem. Tak přímo pod oknem, že si nemůžu dovolit moc zvedat hlavu, abych se nepraštila o rám, když je to okno otevřené jako teď. Jde z něj úžasně mrazivý vzduch, krásná vůně a zvuky kapek. Tu parapetovou melodii mám ráda. Je mi blízká. Kdyby moje osobnost měla soundtrack, bylo by to tohle.
A pokud by měl mít hudební podkres tento článek, byl by to November Rain od Guns N' Roses. Protože ten se zdá pojednávati o věcech, co tenhle článek zavinili. A mluví v něm o dešti.

Koluje takový klep, že počasí má velký vliv na náladu lidí. U mě je to fakt, a nic na světě neovlivní moji náladu líp než déšť. Každý kapkopád trochu jinak samozřejmě. Něžný deštík, kulometný slejvák, vytrvalec, bouřka, přeprška, mrholení. Pro mě jsou deště synonymické k emocím. Nikdy se necítím víc naživu, víc sama sebou, než když prší.
Kulometný slejvák je pro mě dětská radost. Tak trochu drzounská, škodolibá a provokující. Přímá a sobecká radost z revoluce, radost z toho, jak jsou všichni hrozně naštvaní, že budou mokří. Takovéhle pršení mě svádí k provádění divných věcí. Třeba nošení mikiny jako turbanu spojeném s upřenými pohledy do očí kolemdoucích vyzývaje je k pohoršené reakci. (To se stalo. Fakt. Mám na to svědky. Vlastně to bylo ještě horší, protože v té mikině (nebo svetru?) byly zamotaný nějaký dřevěný tyčky...)
Přeprška je takový zlomyslník. Vždycky mám radost, že zas leje a za chvíli je zas sucho a všechno vypadá jako kdyby vůbec nekáplo. Když už na ní dojde, přijde mi milé sledovat lidi, jak se smějí a utíkají se schovat, pak se začnou tvářit otráveně, že to nepřestává a pak zas pozorovat to rozjasnění, když zjišťují, že už neprší. Najednou jsou vidět v davu emoce, lidé přestávají být panáky s nepohnutým ksichtem a ukážou osobnost, aktivně si vyměňují protažené ksichty, chápavě se pousmívají a vůbec tak nějak více neverbálně komunikují. Všímají si sebe navzájem. V Praze to je rozhodně změna. Jedna z těch příjemně osvobozujících a optimismus dodávajících.
Déšť, který neustává. Trvá hodiny a hodiny. A dny. Leze na mozek. Omezuje. Otravuje. Miluju ho. Moje rodina má chalupu ve Šluknovském výběžku. Takovýchle vytrvalých dešťů jsem tam zažila mraky. Zavinily tam mamčinu rezignovanou podrážděnost a moje špatně (pokud vůbec) skrývané nadšení, že nemusíme na procházku. Díky vytrvalcům jsem zažila ty chvíle poklidného štěstí. V teple u kamen, u krbu, s nezbytným hrnkem přeslazeného čaje a knížkou v ruce. Zachumlaná do deky. Někdy se mi zdá, že si nikdy tak neužiju teplo, čaj a knížku, než když venku prší bez vyhlídky na to, že přestane.
Bouřka je pro mě nejskvostnější, nejtělesnější a nejsmyslnější zážitek vůbec. Pokud orgasmus není jen mýtus vytvořený muži k udržení nadvlády nad ženami a lží vytvořenou ke snazšímu získávání sexuálních služeb, pak stejně nemůže být lepší než to, co mám z bouřky. Fajn, tohle byla trošinku nadsázka, ale míň než byste asi čekali. To velké O znám, takže ho muži asi nevymysleli,jednou (!) jsem ho i zažila (a ne při sexu a souvisejících záležitostech), a udělalo to na mě dojem (poprvé jsem doopravdy pochopila, co na tom mr***í všichni mají), nicméně stejně bych řekla, že to, co zažívám při bouřce je lepší. Minimálně to vydrží déle. A to se počítá.
Něžný deštík a mrholení. Tyhleti dva nebývali moji favorité. Teď jsou ovšem nenávratně spjati s jedním jediným člověkem. Stejně jako vůně záříjového večera a mokré trávy a kamení. Zrovna dnešní déšť mi ho připomněl. Zvláštní, tenhle týden už je to potřetí. Je to podivné vzpomínání. Silné. Myslím si, že je to proto, že je spojené s vědomím, že už nikdy v životě nic podobného nezažiju. Zrovna v tuhle chvíli mi ty zážitky přijdou jako jediné světlo v mém životě. Což objektivně vzato není pravda. Ale ona pravda nikdy není objektivní. Ne u mě. Pro mě je spousta různých pravd. Pravda ohledně citů je podmíněna kontextem. Dokážu cítit protichůdně, dokážu tedy i mít dvě navzájem si odporující pravdy. Rodina mi urazí partnera a já ho budu do krve hájit, že je ten nejlepší a nejskvělejší člověk na planetě, že je můj blíženec, můj spasitel a že s nikým jiným bych nemohla mít to, co mám s ním, že mi bezmezně rozumí a je mi největší možnou oporou. A je to pravda. Ale když vedle něj ležím po dalším dni, co jsme si vyměnili jen pár provozních a praktických vět, potom, co neprojevil ani ň zájmu a svým obvyklým způsobem mi potvrdil mé špatné mínění o sobě samé, tak je zas pravda někde jinde. Kontext. To je to jediné, co tu rozhoduje.

V kontextu dnešního deště a nostalgie: Jsem neskonale vděčná za své deštivé vzpomínky na mrholení. Občas jsou to jediné, co mě drží při smyslech, jediný argument na obhajobu existence, alespoň jedna věc, kvůli které mělo smysl žít. Nejen proto, že už se nikdy nemůžou zopakovat, ale také proto, že skončili. Tak se domnívám dnes, v tuto hodinu,v tuto chvíli, teď.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.