na jednotkové kružnici se nyní nacházím v pozici 2k pí, kde k je celé číslo

28. listopadu 2012 v 4:22 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Cítím se dosti podivně. Ostatně, může se člověk, který se shodou okolnosti a prapodivné nálady navrátil ke svému starému blogu a zjistil, že za ty dva roky, co nic nenapsal, se nic nezměnilo, cítit nějak jinak?

Právě jsem si pročetla všech svých 18 článků z předloňského podzimu. Je pro mě to smutné čtení, především ve zjištění, že jsem stále stejná. Že nedávné poloúsměvy o tom, jaké jsem tehdy byla dítě a že rok 2010 by se letos odehrál jinak, byly neoprávněné. Pořád jsem ta samá Aeliren (čti Ajlyren). Mám stejný život ve stejných kulisách, se stejnou zápletkou, jen ve vedlejších rolích se vyměnili spolužáci za jiné spolužáky. Zabývám se stejnými myšlenkami a řeším pořád stejné problémy. Všechno je stejné. Tedy ne zcela, samozřejmě, ale to vše stejné se liší jen v maličkostech. Všichni mí známí jsou o dva roky starší, někteří z nich dokonce i o dva roky zralejší. Chodím na vysokou. Mám o jednu dvě vrásky a pět kilo víc než tehdy, pozoruji 10% nárůst počtu šedivých vlasů.

28. listopadu 2012, 2:48 SEČ Aeliren nezbývá než prohlásit uplynulé dva roky za ztrátu času, připojuje ničím nepodložený názor, že těch 20 předchozích taktéž nebyl žádný úspěch a nastiňuje neradostnou představu, že s další dvacítkou to nebude o nic lepší.

Možná na nezměněném životě není nic špatného, třeba ztracená léta páně 2011 a 2012 nejsou promarněnými (někdo by vzhledem k mému věku mohl říci promarněnými nejlepšími) roky mého života. Třeba snad právě absence změny není zastavením se, ale je jen důsledkem dospělosti, kde už se život ustálil a má se začít žít. Snad právě zažívám krizi z konce mládí, kdy se jeden kruh uzavřel a začíná se další kolo. Další kolo znovu od začátku, ve kterém mám strach, protože jsem na poslední pozici a už vím, jak těžké bude ostatní dohnat.
Možná je život opakováním kruhů. Nepřekvapilo by mne, kdyby krize z budoucnosti a nevalného hodnocení minulosti doprovázela konec každé etapy. Od početí k narození, od narození po samostatnost, od samostatnosti k rodičovství, od rodičovství zpátky k sobě a ke stáří a smrti.
Ta myšlenka zní tak zoufale pravdivě, že jí nechci zavrhnout. I když vím, že pro mě pravdivá není a že mě napadla jen jako obrana před přiznáním si vlastního selhání. Občas člověka napadnou dobré myšlenky i ze špatných důvodů. Dost možná, že všechny ty velké pravdy platící pro lidi obecně jsou jen výmluvy lidí konkrétně.
Vědomí, že promarňuji svůj život je něco, co mě doprovází už hodně dlouho. Je to součástí mé osobnosti natolik, že každý pokus se ho zbavit byl pravděpodobně autosabotován ze strachu o svou identitu. (Jak jinak než sabotáží si mám vysvětlit, že jsem se ho pořád nedokázala zbavit? Neschopnost neberu, tak krutě upřímná k sobě zatím být nehodlám.) Asi by bylo nefér nebrat toto vědomí vážně a pokoušet si sama sobě obhájit, že můj špatný pocit ze života není nic špatného.

...

V kontextu těchto úvah nalézám tragičtější stránku věcí - svou "starost". Snad je to způsobeno pozdní hodinou a tou výše zmíněnou prapodivnou náladou, snad za to může mimovolná patetická sebestylizace do role mučedníka vlastního osudu, ale zdá se mi, že píšu jako stařena. Ne, jako stařena ne. Jako člověk, který prožívá uvědomění ukončenosti vlastního života.
Rozhodně asi ne jako mladá žena. I když možná mladé ženy podceňuji, často se mi stává, že se považuji za něčím výjimečnou (fráze něčím výjimečná zní lépe než divná nebo úchylná, ačkoliv v tomto kontextu jsou ta slova asi zaměnitelná).
Ano, mám dojem, že můj život už skončil. Není to dojem, který mám dlouho - pociťuji to teprve posledních pár týdnů. Každou noc, kdy nemohu usnout (tj. každou noc) upadám do stejného stavu, do tohoto stavu. Do pocitu, že mám vše za sebou a že nezbývá než čekat na smrt. Nějak to neodeznívá, hlavou mi putují až trapné fráze a slova se skládají do vět, které si už nejde nechat jen pro sebe. Musím je dostat ven - proto znovuotevírám blog.
Neočekávám návštěvnost, komentáře, neočekávám ani jediného čtenáře. Oddávám se v tomto Boží prozřetelnosti/náhodě, která na internetu vskutku kráčí po nevyzpytatelných adresách. Čímž myslím, že existuje-li byť jen jediný člověk, který by měl tento blog najít, tak ho naprosto jistě najde. Tak to zkrátka funguje. Kolik je jen povídek, co jsem kdysi četla, které změnily mé myšlení, náladu nebo podvědomí, které hluboce zapůsobili na mé city a já je ani přes hodiny googlování nedokázala znovu najít? Mmm, minimálně jedna :).
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.