Listopad 2012

důsledkem procházka za zvuků Awake, což je mimochodem i aktuální stav mé mysli

30. listopadu 2012 v 3:20 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Čím to, že vždycky skončím den frustrovaná? Už je to dlouho, co jsem šla spát s dobrou náladou, nebo alespoň s dobrou náladou usnula. Vlastně mám dojem, že mám náladu zkaženou hned od rána a jen místy na to přes den zapomínám.

Dneska má frustrace dosáhla bodu, kdy jsem už nevydržela sedět doma ostentativně truchlící a musela jsem na procházku.
I když popravdě to bylo trochu jinak. Byla jsem rozmrzelá, že muže (už zase) nenapadlo se po mém večerním příchodu ze školy zeptat, jak jsem se měla a co se dělo, a když jsem mu to chtěla sdělit nevyžádaně, tak mi řekl, že na to nemá čas - ale čas na to, aby mi poreferoval o svých dnešních objevech (proč nelze pro (1 + 1/n)^n použít větu o limitě složené funkce) si vzápětí našel. Naštvalo mě to proto, že mě jeho pitomá posloupnost, co "záhadně" konverguje k e, zajímá a jeho moje pitomá škola ne. O hodinu později vyjádřil zklamání nad tím, že je k večeři jen polívka. Což o to, já byla zklamaná taky, ale nic lepšího jsem prostě uvařeno neměla. V půlce večerního vymývání mozků (to je, když přijdete z práce a zapnete film nebo seriál, abyste za chvíli mohli vypnout sami sebe) si vzpomněl, že mi chtěl připomenout zítřejší práci a změnit priority u přidělených úkolů - připomenutí práce samozřejmě nezvedne náladu nikdy. No a dorazil mě tím, když těsně před plánovaným odebráním se k spánku dal přednost počítači přede mnou. To je takový eufemismus.
Teď to zní, že on je strůjcem mé dnešní špatné nálady a že je na mě hnusnej tím přezíravým způsobem. Není. Vlastně byl dneska neobvykle usměvavý, něžný a milý. Když si tedy všimnul, že jsem s ním v jedné místnosti... Ách, zdá se, že mám chuť hodin vinu na něj! :) Ne, tyhle věci jsou mi povětšinou ukradené, dějí se pořád a když mám fajn den, přijdou mi i roztomilé (až na ten počítač, to roztomilé není nikdy, to je jen...odpustitelné). Ale dneska se mi zas předtím i mezitím myšlenky toulaly okolo hodnocení mého vzhledu a životních úspěchů (což je vždycky záruka špatné nálady), takže veškeré jednání celého lidstva samozřejmě muselo být hodnoceno jako urážka proti mé osobě.
Zkrátka, chtěla jsem, aby si všimnul mé špatné nálady a začal se starat. Tak jsem v půl jedné, když už rozestýlal, vyhlásila dutým hlasem, že se jdu projít. Samozřejmě jsem očekávala přinejmenším dotaz proč. "Neblázni, nikam nechoď a pojď si lehnout," by bylo bývalo dostačující, a "kočičko, co je ti?" s následním obejmutím, to byla ta pravá a žádoucí reakce. Všech tří už se mi v podobných situacích dostalo. Ale dneska? Naschvál hovno. Nic. Prostě mě poprosil ať zhasnu, no a mě nezbylo než jít ven :-/.
Podivuhodné ovšem je, že ta procházka zabrala. Pustila jsem si do uší Skillet, album Awake, rty odhýbávala s náladou korespondující a mimořádně příhodné texty a obešla tu pár bloků. Vztek se ztratil při prvních dvou písničkách, chtělo se mi i brečet, že mě nemá rád, ale nedošlo na to. Pak si mě všimli dva mladící (předpokládám, že) nevalného stavu a zařvali na mě přes ulici "dobrý večer, slečno" a bylo po špatné náladě. Dokonce jsem na své tváři detekovala i úsměv! Výjimečné. Tak jsem na ně s pousmáním kývla, šla dál a ignorovala další řvaní, což šlo příhodně dobře, protože s tou hudbou v těch sluchátkách jsem jim ani nerozumněla a navrátila jsem se domů bez špatné nálady.
Co by mě ale zajímalo teď je, jestli je procházka univerzální recept? Fungovala by tak dobře, kdyby byla něčím víc, než důsledkem nevydařené manipulace? Nebo za dobrou náladu mohou ti dva, co čekali na Floře na tramvaj? ..A v neposlední řadě, kdy už konečně usnu?

vskutku November Rain

29. listopadu 2012 v 3:07 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Venku prší. Venku prší a já mám postel přímo pod oknem. Tak přímo pod oknem, že si nemůžu dovolit moc zvedat hlavu, abych se nepraštila o rám, když je to okno otevřené jako teď. Jde z něj úžasně mrazivý vzduch, krásná vůně a zvuky kapek. Tu parapetovou melodii mám ráda. Je mi blízká. Kdyby moje osobnost měla soundtrack, bylo by to tohle.
A pokud by měl mít hudební podkres tento článek, byl by to November Rain od Guns N' Roses. Protože ten se zdá pojednávati o věcech, co tenhle článek zavinili. A mluví v něm o dešti.

Koluje takový klep, že počasí má velký vliv na náladu lidí. U mě je to fakt, a nic na světě neovlivní moji náladu líp než déšť. Každý kapkopád trochu jinak samozřejmě. Něžný deštík, kulometný slejvák, vytrvalec, bouřka, přeprška, mrholení. Pro mě jsou deště synonymické k emocím. Nikdy se necítím víc naživu, víc sama sebou, než když prší.
Kulometný slejvák je pro mě dětská radost. Tak trochu drzounská, škodolibá a provokující. Přímá a sobecká radost z revoluce, radost z toho, jak jsou všichni hrozně naštvaní, že budou mokří. Takovéhle pršení mě svádí k provádění divných věcí. Třeba nošení mikiny jako turbanu spojeném s upřenými pohledy do očí kolemdoucích vyzývaje je k pohoršené reakci. (To se stalo. Fakt. Mám na to svědky. Vlastně to bylo ještě horší, protože v té mikině (nebo svetru?) byly zamotaný nějaký dřevěný tyčky...)
Přeprška je takový zlomyslník. Vždycky mám radost, že zas leje a za chvíli je zas sucho a všechno vypadá jako kdyby vůbec nekáplo. Když už na ní dojde, přijde mi milé sledovat lidi, jak se smějí a utíkají se schovat, pak se začnou tvářit otráveně, že to nepřestává a pak zas pozorovat to rozjasnění, když zjišťují, že už neprší. Najednou jsou vidět v davu emoce, lidé přestávají být panáky s nepohnutým ksichtem a ukážou osobnost, aktivně si vyměňují protažené ksichty, chápavě se pousmívají a vůbec tak nějak více neverbálně komunikují. Všímají si sebe navzájem. V Praze to je rozhodně změna. Jedna z těch příjemně osvobozujících a optimismus dodávajících.
Déšť, který neustává. Trvá hodiny a hodiny. A dny. Leze na mozek. Omezuje. Otravuje. Miluju ho. Moje rodina má chalupu ve Šluknovském výběžku. Takovýchle vytrvalých dešťů jsem tam zažila mraky. Zavinily tam mamčinu rezignovanou podrážděnost a moje špatně (pokud vůbec) skrývané nadšení, že nemusíme na procházku. Díky vytrvalcům jsem zažila ty chvíle poklidného štěstí. V teple u kamen, u krbu, s nezbytným hrnkem přeslazeného čaje a knížkou v ruce. Zachumlaná do deky. Někdy se mi zdá, že si nikdy tak neužiju teplo, čaj a knížku, než když venku prší bez vyhlídky na to, že přestane.
Bouřka je pro mě nejskvostnější, nejtělesnější a nejsmyslnější zážitek vůbec. Pokud orgasmus není jen mýtus vytvořený muži k udržení nadvlády nad ženami a lží vytvořenou ke snazšímu získávání sexuálních služeb, pak stejně nemůže být lepší než to, co mám z bouřky. Fajn, tohle byla trošinku nadsázka, ale míň než byste asi čekali. To velké O znám, takže ho muži asi nevymysleli,jednou (!) jsem ho i zažila (a ne při sexu a souvisejících záležitostech), a udělalo to na mě dojem (poprvé jsem doopravdy pochopila, co na tom mr***í všichni mají), nicméně stejně bych řekla, že to, co zažívám při bouřce je lepší. Minimálně to vydrží déle. A to se počítá.
Něžný deštík a mrholení. Tyhleti dva nebývali moji favorité. Teď jsou ovšem nenávratně spjati s jedním jediným člověkem. Stejně jako vůně záříjového večera a mokré trávy a kamení. Zrovna dnešní déšť mi ho připomněl. Zvláštní, tenhle týden už je to potřetí. Je to podivné vzpomínání. Silné. Myslím si, že je to proto, že je spojené s vědomím, že už nikdy v životě nic podobného nezažiju. Zrovna v tuhle chvíli mi ty zážitky přijdou jako jediné světlo v mém životě. Což objektivně vzato není pravda. Ale ona pravda nikdy není objektivní. Ne u mě. Pro mě je spousta různých pravd. Pravda ohledně citů je podmíněna kontextem. Dokážu cítit protichůdně, dokážu tedy i mít dvě navzájem si odporující pravdy. Rodina mi urazí partnera a já ho budu do krve hájit, že je ten nejlepší a nejskvělejší člověk na planetě, že je můj blíženec, můj spasitel a že s nikým jiným bych nemohla mít to, co mám s ním, že mi bezmezně rozumí a je mi největší možnou oporou. A je to pravda. Ale když vedle něj ležím po dalším dni, co jsme si vyměnili jen pár provozních a praktických vět, potom, co neprojevil ani ň zájmu a svým obvyklým způsobem mi potvrdil mé špatné mínění o sobě samé, tak je zas pravda někde jinde. Kontext. To je to jediné, co tu rozhoduje.

V kontextu dnešního deště a nostalgie: Jsem neskonale vděčná za své deštivé vzpomínky na mrholení. Občas jsou to jediné, co mě drží při smyslech, jediný argument na obhajobu existence, alespoň jedna věc, kvůli které mělo smysl žít. Nejen proto, že už se nikdy nemůžou zopakovat, ale také proto, že skončili. Tak se domnívám dnes, v tuto hodinu,v tuto chvíli, teď.

na jednotkové kružnici se nyní nacházím v pozici 2k pí, kde k je celé číslo

28. listopadu 2012 v 4:22 | Aeliren |  Myšlenky. Řeči. Blábolení?
Cítím se dosti podivně. Ostatně, může se člověk, který se shodou okolnosti a prapodivné nálady navrátil ke svému starému blogu a zjistil, že za ty dva roky, co nic nenapsal, se nic nezměnilo, cítit nějak jinak?

Právě jsem si pročetla všech svých 18 článků z předloňského podzimu. Je pro mě to smutné čtení, především ve zjištění, že jsem stále stejná. Že nedávné poloúsměvy o tom, jaké jsem tehdy byla dítě a že rok 2010 by se letos odehrál jinak, byly neoprávněné. Pořád jsem ta samá Aeliren (čti Ajlyren). Mám stejný život ve stejných kulisách, se stejnou zápletkou, jen ve vedlejších rolích se vyměnili spolužáci za jiné spolužáky. Zabývám se stejnými myšlenkami a řeším pořád stejné problémy. Všechno je stejné. Tedy ne zcela, samozřejmě, ale to vše stejné se liší jen v maličkostech. Všichni mí známí jsou o dva roky starší, někteří z nich dokonce i o dva roky zralejší. Chodím na vysokou. Mám o jednu dvě vrásky a pět kilo víc než tehdy, pozoruji 10% nárůst počtu šedivých vlasů.

28. listopadu 2012, 2:48 SEČ Aeliren nezbývá než prohlásit uplynulé dva roky za ztrátu času, připojuje ničím nepodložený názor, že těch 20 předchozích taktéž nebyl žádný úspěch a nastiňuje neradostnou představu, že s další dvacítkou to nebude o nic lepší.

Možná na nezměněném životě není nic špatného, třeba ztracená léta páně 2011 a 2012 nejsou promarněnými (někdo by vzhledem k mému věku mohl říci promarněnými nejlepšími) roky mého života. Třeba snad právě absence změny není zastavením se, ale je jen důsledkem dospělosti, kde už se život ustálil a má se začít žít. Snad právě zažívám krizi z konce mládí, kdy se jeden kruh uzavřel a začíná se další kolo. Další kolo znovu od začátku, ve kterém mám strach, protože jsem na poslední pozici a už vím, jak těžké bude ostatní dohnat.
Možná je život opakováním kruhů. Nepřekvapilo by mne, kdyby krize z budoucnosti a nevalného hodnocení minulosti doprovázela konec každé etapy. Od početí k narození, od narození po samostatnost, od samostatnosti k rodičovství, od rodičovství zpátky k sobě a ke stáří a smrti.
Ta myšlenka zní tak zoufale pravdivě, že jí nechci zavrhnout. I když vím, že pro mě pravdivá není a že mě napadla jen jako obrana před přiznáním si vlastního selhání. Občas člověka napadnou dobré myšlenky i ze špatných důvodů. Dost možná, že všechny ty velké pravdy platící pro lidi obecně jsou jen výmluvy lidí konkrétně.
Vědomí, že promarňuji svůj život je něco, co mě doprovází už hodně dlouho. Je to součástí mé osobnosti natolik, že každý pokus se ho zbavit byl pravděpodobně autosabotován ze strachu o svou identitu. (Jak jinak než sabotáží si mám vysvětlit, že jsem se ho pořád nedokázala zbavit? Neschopnost neberu, tak krutě upřímná k sobě zatím být nehodlám.) Asi by bylo nefér nebrat toto vědomí vážně a pokoušet si sama sobě obhájit, že můj špatný pocit ze života není nic špatného.

...

V kontextu těchto úvah nalézám tragičtější stránku věcí - svou "starost". Snad je to způsobeno pozdní hodinou a tou výše zmíněnou prapodivnou náladou, snad za to může mimovolná patetická sebestylizace do role mučedníka vlastního osudu, ale zdá se mi, že píšu jako stařena. Ne, jako stařena ne. Jako člověk, který prožívá uvědomění ukončenosti vlastního života.
Rozhodně asi ne jako mladá žena. I když možná mladé ženy podceňuji, často se mi stává, že se považuji za něčím výjimečnou (fráze něčím výjimečná zní lépe než divná nebo úchylná, ačkoliv v tomto kontextu jsou ta slova asi zaměnitelná).
Ano, mám dojem, že můj život už skončil. Není to dojem, který mám dlouho - pociťuji to teprve posledních pár týdnů. Každou noc, kdy nemohu usnout (tj. každou noc) upadám do stejného stavu, do tohoto stavu. Do pocitu, že mám vše za sebou a že nezbývá než čekat na smrt. Nějak to neodeznívá, hlavou mi putují až trapné fráze a slova se skládají do vět, které si už nejde nechat jen pro sebe. Musím je dostat ven - proto znovuotevírám blog.
Neočekávám návštěvnost, komentáře, neočekávám ani jediného čtenáře. Oddávám se v tomto Boží prozřetelnosti/náhodě, která na internetu vskutku kráčí po nevyzpytatelných adresách. Čímž myslím, že existuje-li byť jen jediný člověk, který by měl tento blog najít, tak ho naprosto jistě najde. Tak to zkrátka funguje. Kolik je jen povídek, co jsem kdysi četla, které změnily mé myšlení, náladu nebo podvědomí, které hluboce zapůsobili na mé city a já je ani přes hodiny googlování nedokázala znovu najít? Mmm, minimálně jedna :).