Integrál jako suma. Zintegruj se a vyjde ti nula.

9. prosince 2010 v 13:23 | Ael |  schované
Zvláštní, jak se pořád někde porovnávám. A vždycky s neporovnatelným. Dle nálady buď s lepší třídou, nebo naopak s nulama, to podle toho, jak moc jsem si sebou zrovna jistá. Chm. Je to otravné. Už mě nebaví se plácat mezi extrémama, pořád přemýšlet jestli mám pravdu já, nebo já. Protože z podstaty věci ji stejně nemůžem mít obě a ani jedna...
Zajímalo by mne, proč pokaždý koukám na cizí život a říkám si, jak moc toho člověka nemám ráda. První reakce na připomínku toho, že moje existence není jediná, je nenávist. Kdepak se to bere? Z kterého komplexu to asi vyvěrá, hm? Nebo jen nejsem lidumil. Možná.
Měním se. Pomalu. Moc pomalu. A nelíbí se mi to. Ani to, že se měním, ani to, že je to pomalé. A taky jsem zhnusená tím, jak jsem pořád stejná.
Ale ono se není co divit. Na některé věci je prostě člověk příliš nevyvinutý.
Směju se dojmům, že až budu větší, budu jako... A vůbec. Směju se růstu. Protože je směšný. Jak se neustále snaží někdo někam dospět, k něčemu se postavit jinak. Cha.
A taky by mě zajímalo, proč jsem vůbec to, co jsem. A co to je. A proč si pořád musím myslet, že jsem na tom tak hrozně špatně... Ale to mi asi chybí jen ta moje sebelítost.
Zas být zpátky puberťákem by nebylo nevhodné, neb tam se moje nevyspělá a věčně uražená osobnost docela hodí. Nicméně mám puberťácké nutkání dokázat těm dvoum lidem, co mě ještě vidí, že nejsem úplně marná. Ale to jde těžko, když si člověk myslí, že se měl zabít, když chtěl a že teď už je prostě pozdě, když už se mu nechce.
Možná má ten chlap pravdu. Stačí počítat a něco se najde samo.
Jenže já si stěžovat musím.
A jiný chlap zas řekl, že nejhorší druh ženy je "nesamostatná a náladová". Ale co z toho, když je to jedno. A já mám moji náladovost ráda. Protože mě dělá neodhadnutelnou. A je jedno, že je otravná vlastnost. Lidi se k vám chovaj jinak, když vědí, jaký agresor umíte být. A moje nesamostatnost je taky fajn. Protože to je prostě jen věc, kterou dělám, abych nemusela dělat ty jiné věci.
Přítěž a Příživník. Být Glum, tohle jsou mý jména.
Nebo taky ne.
Proč psát, když nemáte co říct?
Asi proto, abychom si mohli namlouvat, že máme co říct.
Že nejsme nuly.
Že není jedno, co děláme, co myslíme, co říkáme.
....nemyslím, že to funguje. Nikdo na to neskočil. A ani neskočí.

"přátelé jsou lidé, u kterých předstíráme že nám na nich záleží, abychom svůj život učinili snesitelnějším."
Není moje. Ale podepíšu se pod ní.
Protože věřím, že pod každou vřelou myšlenkou na jinou osobu je schovaný vlastní sobecký zájem.
Pod úplně každou.

A je dobře to vědět. Protože uvědomění si vlastní nechutnosti je způsob, jak se stát Gloktou a nechat si všechny zuby.

Nepřeju vám nic dobrého. A co. To vy mě taky ne. Proč bychom nakonec měli...vždyť se neznáme.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.