Prosinec 2010

vánoční sentiment

23. prosince 2010 v 1:00 | ne, to nezní jak já.... ale jsem to já |  schované
Chybí staří známí.
Čím to, že vždycky okolo půl jedné mám náladu si s někým zas popovídat. Jako před lety s Opheilou, s TEem, s Euphory,... Zvláště mé přítelkyně mi scházejí, žena zřejmě potřebuje někoho, s kým by prodrbala ty nejminiaturnější nepodstatnosti svého života stejně jako ty filozofické rozhovory a nebo jen takovou tu zábavu a podporu i v těch bláznivějších úmyslech.
I když na mě teď padnul sentiment, zůstanu praktikem. Vím, že jsem se vzdálila já, ne ony.
Nejdřív bezohledným vztekem, který (jak se nyní domnívám) měl být jen nesmyslným upoutáním pozornosti. Dělám to tak pořád. Nikdy to nefungovalo, ba dokonce - vždycky to mělo opačný efekt, ale taková už je jedna z mých charakterových vad. Opheila byla vždycky ta moudřejší, asi mě moc štvalo, jakou měla pravdu.
Euphory byla moje podpora, moje společnice. Té sem utekla chlapem. Nevidím jiný způsob, nešlo to jinak, prostě takový je můj vztah s Mëoiturem. Dostačující. Vyčerpávající. Naplňující. Nezbývá mi vedle něho moc místa na kohokoliv jiného. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Jsme takoví oba. My dva - spolu, nebo proti sobě - a nikdo jiný. Ale stejně by bylo hezké moci si s mojí Vládkyní zas popovídat. Bez ostrých slov, s pochopením. Nicméně, - jak řekla ona - "lidé se mění". A mění se i přátelství. Občas se po letech sejdou dva přátelé a je to jako by se nic nestalo. Navážou přesně tam, kde skončili. Tohle není ten případ. Neberu to jako vyloženě špatnou věc, jsem ráda, že jsme nezůstaly stejné, že jsme se posunuly. Jen zrovna dneska mě moc mrzí, že jsme se neměnily společně.
Chybí mi i moji mužští přátelé. Ti, kteří se se mnou smáli. Jeden zůstal, ale ne stejným způsobem, protože jsem svůj životní zájem obrátila k jinému. Druhý vyrostl a ačkoliv si nepíšem, zůstává mým mladším bratrem, kterého budu milovat pořád. Třetí se ztratil před dlouhou dobou beze slova. A čtvrtého mi vzala shoda okolností, situace a volba, která opět nebyla volbou.

Teď s tím předčasně ustrojeným stromkem a chrápajícím Mëoiturem vedle něj mi chybí někdo, o koho bych se mohla opřít a sdílet svůj život. Prostě jen tak sedět vedle sebe a vědět na co ten druhý myslí a co cítí a cítit a myslet totéž. Bez kritiky, bez návrhů. S pochopením. Ale zdá se, že lidem okolo mě neustále něco (nebo někdo) vadí. Zdá se, že moje volby nejsou mým nynějším blízkým dost dobré. To mě taky mrzí, ale s tím nic neudělám. Jak říkám - některé volby volbami nejsou a jak jsem se před hodinou znovu dočetla v Pánovi Prstenů - je moudré uznat nutnost.

Doopravdy jsem vás měla ráda, a budu si vás vážit. Mějte šťastný život, Opheilo, Euphory. Bylo mi ctí s vámi sdílet myšlenky a sny.

Integrál jako suma. Zintegruj se a vyjde ti nula.

9. prosince 2010 v 13:23 | Ael |  schované
Zvláštní, jak se pořád někde porovnávám. A vždycky s neporovnatelným. Dle nálady buď s lepší třídou, nebo naopak s nulama, to podle toho, jak moc jsem si sebou zrovna jistá. Chm. Je to otravné. Už mě nebaví se plácat mezi extrémama, pořád přemýšlet jestli mám pravdu já, nebo já. Protože z podstaty věci ji stejně nemůžem mít obě a ani jedna...
Zajímalo by mne, proč pokaždý koukám na cizí život a říkám si, jak moc toho člověka nemám ráda. První reakce na připomínku toho, že moje existence není jediná, je nenávist. Kdepak se to bere? Z kterého komplexu to asi vyvěrá, hm? Nebo jen nejsem lidumil. Možná.
Měním se. Pomalu. Moc pomalu. A nelíbí se mi to. Ani to, že se měním, ani to, že je to pomalé. A taky jsem zhnusená tím, jak jsem pořád stejná.
Ale ono se není co divit. Na některé věci je prostě člověk příliš nevyvinutý.
Směju se dojmům, že až budu větší, budu jako... A vůbec. Směju se růstu. Protože je směšný. Jak se neustále snaží někdo někam dospět, k něčemu se postavit jinak. Cha.
A taky by mě zajímalo, proč jsem vůbec to, co jsem. A co to je. A proč si pořád musím myslet, že jsem na tom tak hrozně špatně... Ale to mi asi chybí jen ta moje sebelítost.
Zas být zpátky puberťákem by nebylo nevhodné, neb tam se moje nevyspělá a věčně uražená osobnost docela hodí. Nicméně mám puberťácké nutkání dokázat těm dvoum lidem, co mě ještě vidí, že nejsem úplně marná. Ale to jde těžko, když si člověk myslí, že se měl zabít, když chtěl a že teď už je prostě pozdě, když už se mu nechce.
Možná má ten chlap pravdu. Stačí počítat a něco se najde samo.
Jenže já si stěžovat musím.
A jiný chlap zas řekl, že nejhorší druh ženy je "nesamostatná a náladová". Ale co z toho, když je to jedno. A já mám moji náladovost ráda. Protože mě dělá neodhadnutelnou. A je jedno, že je otravná vlastnost. Lidi se k vám chovaj jinak, když vědí, jaký agresor umíte být. A moje nesamostatnost je taky fajn. Protože to je prostě jen věc, kterou dělám, abych nemusela dělat ty jiné věci.
Přítěž a Příživník. Být Glum, tohle jsou mý jména.
Nebo taky ne.
Proč psát, když nemáte co říct?
Asi proto, abychom si mohli namlouvat, že máme co říct.
Že nejsme nuly.
Že není jedno, co děláme, co myslíme, co říkáme.
....nemyslím, že to funguje. Nikdo na to neskočil. A ani neskočí.

"přátelé jsou lidé, u kterých předstíráme že nám na nich záleží, abychom svůj život učinili snesitelnějším."
Není moje. Ale podepíšu se pod ní.
Protože věřím, že pod každou vřelou myšlenkou na jinou osobu je schovaný vlastní sobecký zájem.
Pod úplně každou.

A je dobře to vědět. Protože uvědomění si vlastní nechutnosti je způsob, jak se stát Gloktou a nechat si všechny zuby.

Nepřeju vám nic dobrého. A co. To vy mě taky ne. Proč bychom nakonec měli...vždyť se neznáme.