prý jsem vypadala jak slečna Lemonová,...

13. listopadu 2010 v 1:57 | hm. zas já |  schované
Tak jsem zas doma. Po společenské akci.
Bylo to divné. Ale lepší než obvykle. Tentokrát jsem nějak neměla dojem, že jsem nejhnusnější člověk v sále (i když tentokrát by to mohla bejt pravda), ani jsem se nenudila. Sice tam nebyl nikdo, kdo by se se mnou bavil, ale tak pozdravila jsem 4 lidi, co jsem znávala, zjistila jsem, že bych potřebovala doučování z vybrané konverzace, protože jsem vůbec nevěděla, co říkat, i když jsem byla ráda, že je vidím. Je super, jak se v něčem měníme a v něčem jsme pořád stejní. Méně super ale je, že i s tím (skoro) nejzajímavějším člověkem, kterého jste kdy potkali, tam stojíte jak dřevo a neřeknete víc než "máš hezký šaty". To mě mrzí. No, ale ostatní na tom nejsou líp. Zjistíš co studují, kde bydlí, jak se maj a mlčíš. Nevím, jestli to ostatní vnímají jako strašnou škodu. Těch nevyměněných a nevyřčených myšlenek a dojmů, co jsem si mohla vyměnit. Ale chápu, že takovým způsobem se lidi spolu nebaví asi nikdy. Takže tak. Alespoň, že žádná zatím nebydlí s chlapem. A že jsou na vejšce. A že se nesmály, že teprv maturuju a že ani neřekly nic o mém oku. A že mi pochválily šaty. :-/
I když jsem tam byla se sestrami a s mamkou, tak jsem tam byla jsem tam trochu vydaná napospas depresivně-melancholickým náladám. Ono nemějte je, když kolem vás tancujou mladý a inteligentní lidé (byl to ples AGéčka). Tož jsem se neubránila smutkomyšlenkám, že mi utekl jejich život. Ale to je konina, protože on mi neutekl, on prostě nikdy nebyl můj. Já zkrátka nejsem ten typ na školu, přátele, kluky, hospody, taneční a vůbec. Takže vlastně ani nemám důvod být smutná, že jsem prošvihla nějakou důležitou, přínosnou a zajímavou část dospívání, protože i kdybych bývala do těch tanečních chodila, tak by to byl jen jeden z těch trapných, zoufalých, depresívních a seběvědomí a dobrou náladu podkopávajících věcí, na který se člověk snaží zapomenout celý zbytek života. Asi. Doufám.
No ale stejně mě trochu bodalo u srdce, že si to nemůžu užít jako oni. Že tam nejsem s chlapem, že si nezatančím, a vůbec. Že neprožiju ten Pocit. Tamten. Ten, kdy se cítím jako nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší stvoření na světě. Protože miluju tanec, protože miluju ten pocit, že miluju a že jsem milována, protože bych alespoň jednou chtěla zažít jaké to je - sdílet tyhle dvě věci v elegantním tanci. Nicméně, to by chtělo někoho, kdo by se mnou na ten ples šel, někoho, kdo by byl ochoten se mnou tancovat, někoho, kdo by uměl tancovat, někoho, kdo by mě naučil ty společenské tance ještě před tím plesem, a někoho, kdo by mě miloval a dokázal pochopit mé pocity v té konkrétní chvíli. Mëoitur bohužel nesplňuje ani jednu podmínku. No, možná jednu, má mě rád. Ale nerozumí mi a ani se o to nesnaží. Pro něho by to nic neznamenalo.
Což mě přivedlo k myšlenkám na Essetaura. Ne že bych na něj nemyslela už takhle dost často. Nechci se v tom teď už moc hrabat, protože je mi z toho vždycky dost špatně (a vůbec se divím, že se z těch myšlenek na něj nehroutím každý týden), ale fakt by mě zajímalo, jestli to tak bude napořád. Jestli budu při každé příležitosti přemýšlet o něm, o těch pár chvilkách, co jsem s ním byla a na to proklaté what if. Dávám si ještě tak půlroku, ale jestli na něj i pak budu myslet každý den víc jak jednou, tak.. Tak co vlastně. Nic. Neudělám nic. Jen budu vědět, že je něco špatně.
Ale to s tím plesem nesouvisí. Stejně bych tam s ním nešla. Asi. Doufám.
Měla jsem s sebou foťák. Když už nic jiného, tak jsem se zabavila zkoušením různých nastaveních, abych dostala v tom mizerném osvětlení aspoň jednu ostrou fotku. Navíc starší sestře to tak hrozně slušelo (první republika - pěkné šatky, klobouček s pavím pérem, slušivý účes a tak), že jsem ji musela fotit furt. Nakonec mi bylo líto, že mě si nikdo vyfotit nechce, že pro nikoho nejsem tak důležitá a zajímavá, aby mu stálo za to vzít mi ten foťák a udělat jednu mizernou fotku. No dobrá, stejně bych se asi vyfotit nenechala, ale o to nejde. A nebo bych se vyfotit nechala. Protože jsem měla poprvé od Essetaura dojem, že nejsem vyloženě ...nepřitažlivá, to je takové jemné a výstižné slovo.
Taky mě napadlo, že je vlastně až moc lidí. Moc individualit. Přišla jsem si trochu ztracená v moři osobností. To se mi ještě nestalo, většinou beru větší množství člověkův pohromadě jako dav. Jako jednu věc. Ale tentokrát mi došlo, že každý z nich je jedinečný, neopakovatelný a zajímavý. Trošku zvláštní pocit. Že ve své výjimečnosti vlastně nejsme nijak výjimeční.

Vím, že tenhle článek je stejně neúplný, neuspořádaný a nedotažený jako všechny ostatní, ale o to tu taky nejde. Jde o mě. Jde o to, že některé věci musí být řečeny, i když neexistuje nikdo, kdo by je poslouchal. Jde o to, že tenhle blog je o tom, aby byl psán, ne aby byl čten (natož chápán).

Vaše Aeliren

 


Komentáře

1 W. | 13. listopadu 2010 v 13:04 | Reagovat

Hej, kdo tam byl ta nejzajímavější osoba na plese? :D

2 aeliren | Web | 13. listopadu 2010 v 13:16 | Reagovat

Moje tanečnice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.