Pohádka o neloajálním příživníkovi

6. listopadu 2010 v 23:06 | já, nebo někdo jiný |  schované
Chjo.
Sobota večer. Zas další tejden (skoro) v čudu. Poslední dobou se mi zdá, že ten čas ubíhá nějak moc zasraně (dámy prominou) rychle. A že je úplně zbytečnej.
Vážně bych se chtěla jednou zamyslet a dojít k názoru "toto byl užitečně strávený den". Ale nějak to nejde. Asi je to tím, že já užitečně svůj čas netrávím. Trávím ho totiž neužitečně. - A začíná mě to mrzet.

Vážně. Chtěla bych už mít jasno a zaměřit se na nějakou činnost, na něco smysluplného, přínosného, vhodného, a vůbec odpovídajícímu energii, času a myšlenkám do toho vložených. Ale. Já nevím co by to mělo být.

Tenhle výkřik se mi zdá poněkud povědomým - že bych se pro dnešek vrátila do svých pubertálních stavů vzteků nad tím, že já prostě nevím. - Ale tak, můžou za to moji rodiče. Moc si se mnou hráli. A já si teď neumím najít zábavu a práci sama. Takže trávím čas čučením na Bránu, uklízením těch našich šesti metrů čtverečních, přemýšlením o tom, že by zas bylo potřeba žehlit, no a taky prací. Prací. Cha. Tedy jako spíš "prací". Cítím v sobě zapovězené a neskutečně nevhodné, nedospělé, zavrženíhodné geny (neřeknu po kom), se kterými nelze bojovat. Ne že bych se tedy nějak překonávala, to uznávám. Příživnické geny. Pracovat bych měla 4 dny v týdnu. O den míň než normálně (ale budiž, to úterý jsem si schopna odpustit, když ho koneckonců trávím ve škole). 6 hodin. To ani není Mëoiturovo ultimátum (on už mi ultimáta nedává, i když je potřebuju jak sůl), ale moje vlastní. Nesmějte se, vím že je to málo, ale já to nedávám ani tak. Nechápu. Stejně se nudím a ta práce je i zábavná. (Ehm. Občas. Když je to složitější a je mi naprosto jasný, co mám dělat :)). Takže ve výsledku se asi flákám klikáním na tom internetu. Škoda.
Ještě mě napadá, že bych se o víkendu měla učit a ne se pokoušet o nějaké barevné záclonky. Koneckonců cílem tohoto školního roku je odmaturovat lépe než Mëoitur (ano, trpím patologicky nízkým sebevědomím, které si snažím napravit nesmyslnýma a bezvýznamnýma výkonama, ehm.), ale nějak mi ještě nedošlo, že mi na to moje IQ nestačí. (Ano, pořád si myslím, že se nemusím učit, když všemu rozumím.). Takže tak. Chjo. Teď tady vypadám jak nějaký lůzr. Ale tak, v rámci té upřímnosti.

Ty jo. Nějak jsem odbočila ke své neschopnosti. Ale tak, když už jsem tady, tak... Che. Ne radši ne. Toto téma není úplně vhodné řešit takto veřejně, neboť to zavání. No zkrátka to není khůl. (Ale doopravdy se divím, že mi to můj společník trpí. Já už bych se dávno vyhodila, ne-li hůř).
Což mi zas připomíná jinou situaci, o které se mi zatím nechce mluvit, protože zúčastnění by to mohli číst a to by mi způsobilo Pěknou Řádků Problémů K Řešení, Na Které Teď Rozhodně Nemám Sílu. Tedy ne, že by je nebylo dořešit, ale... Jen to nechme takhle. Třeba to vydrží.

Už jsem zas zapomněla, co jsem chtěla původně říct. Asi bych tohle měla smazat a začít zas až si vzpomenu, ale nechce se mi. Takže tak. Ale doopravdy to mělo myšlenku, fakt.
no neva.

Výžblept dokončen.
Zdravím.
A.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.