Listopad 2010

alternativní cizí vesmír = životohrožující hrozba

25. listopadu 2010 v 4:43 | někdo, kdo se za mě vydává, aby mě ztrapnil |  schované

Zvláštní pocit, koukat na svůj život pohledem někoho {tak} jiného. Převrací to svět úplně na hlavu. Prostě zas změna paradigmatů (jo, v množném!). Najednou zas přemýšlím o všem, co se tu okolo mě v poslední době stalo, ale tentokrát to tak nějak nevychází. Vůbec. Jako bych přišla o veškerou svoji výjimečnost, zajímavost, osobnost. Najednou jako bych byla nic, všichni mí tak zajímaví známí jsou pro teď jen další šedobílé mlhy tvořící pozadí těm Lepším. Zas jako by můj život, moje duše, moje whatevs. - prostě já, jako by nic z toho nebylo skutečné. Jsem jen taková ta pateticky komická vedlejší postava, kterou někde míjíte a pamatujete si ji jen podle toho, že vypadala divně.

Přehodnocuji veškeré své jednání. I jednání Tamtěch Dvouch. Proč z toho vycházím jako tupý slintající tupec s inteligencí rovnou debilovi? Škoda, že tu někde není po ruce ten papír z Mensy, který aspoň trošku naznačuje opak, ale pochybuju, že by ho má otrávená mysl vůbec vzala jako relevantní ukazatel. Něco se dneska pokazilo. Možná, že až se vyspím, budu to zas já a ne tahle blekotající troska roztříštěná silnou neznámostí a nepochopitelností cizích životů a jejich ještě nepochopitelnějších protagonistů.

Je to zlé. A stačí jen pár řádků od člověka, kterýho bych nikdy nemohla potkat. Nikdy. Naše světy nemají absolutně žádný společný prvek. A místo toho, aby byl její náhled obohacující, je spíš destruktivně mě eliminující.

Číst cizí blogy se mi nějak nevyplácí. Je to jako číst cizí životy. A já jsem ten, co rád nerovnice. Větší, menší. Lepší, horší. Nevycházím z toho hůř a míň vždycky, ale po každém porovnání si přijdu. Chudá. Ubohá. Nevím jak to vystihnout. Dokonce ani slova už nedokážu najít a hořce si uvědomuju, že Mëoitur má pravdu. Jsem blbá, když na mě někdo mluví, tak nedokážu přemýšlet a nějak odpovědět, plácám blbosti a působím jak zaostalý idiot. Sice by protestoval, že takhle přesně to neformuloval (neformuloval, ale já jsem ta ženská, co si z vyřčeného odvodí to, co si myslí). To jenom abyste si nemysleli.

Chm. Vystává zajímavá otázka - jestli že působím jako idiot, vypadám jako idiot a cítím se jako idiot; jsem idiot?
Ne, nechci znát odpověď. Stejně jako na další spoustu věcí. Nejsem fanda otevřené upřímnosti, která káže narovinu sdělit svůj postoj a názor do nejmenšího osvětlujícího detailu. Myslím si, že upřímnost je pěkná děvka, se kterou se lidi jen mlátěj, když chtějí mít čisté ruce a výmluvu, proč se necítit jak mrcha. Ehm. Asi další špatná zkušenost. Alright, nebudu Upřímnost hanět svou osobní nenávistí k nepříjemným a neskousnutelným pravdám, rozumně uznávám, že přímost a fér hru ano, ale jen někdy a s mírou a vůbec ne jako osobní štít proti emocím těch druhých a jako formu vzdávání se zodpovědnosti nad tím, co druhým svejma upřímnejma kecama dělám.
No jo. Zvláštní. Mlčela jsem, mlžila jsem, zkusila jsem otevřenost, všechny tři jsem prokládala lhaním...a vracím se k mlčení.
Ještě že mě nemůžete soudit. Nebo spíš, ještě že se nikdy nedozvím, co si o mě Tři myslí.

Ha, pomohlo to. Trochu jsem se vypsala a vymyšlenkovala. Ale i tak, je to protivné a otravné zjistit, že někde někdo a něco funguje podle dokonale neznámých pravidel. Ano, vím, jsem do jisté míry neofob, omezenec, konzervativec a vůbec špatně snáším, když se (některé) věci mění a už vůbec nesnesu, když je něco jinak, než jsem si myslela. Ale teď to vypadá, že to zvládnu a tu jinou slečnu, kteréžto pár měsíců internetových výlevů jsem si neuváženě pročetla, pěkně odložím do ztracena a nikdy na ní více nepomyslím. (blbost, teď všecko budu vidět skrz ten zatracenej cizí filtr).

Upřímně doufám, že dokážu vidět věci tak, jak jsem je vídala ještě před 4 hodinama (měli mě rádi, mají mě rádi, budou mě mít rádi. Doopravdy. Protože tak věci fungují. Protože T. řekl, že "protoze ses to ty".). A já jim věřím. A je mi jedno, jestli věřím lžím nebo ne. Protože o to tady nejde a nikdy nešlo.

Ael.


don't get it

18. listopadu 2010 v 2:23 schované
Napsala jsem článek o tom, jak je vhodné vysrat se na média a mluvit s těmi, kteří mi mají co říct. Ale byl hloupej. Naivní. Takže jen řeknu, že fakt nechápu ten pud člověka on-line, co nutí klikat na všechny ty pitomosti typu "10 mýtů o orgasmu" či "jak zachránit váš vztah", nebo ještě lépe "10 věcí, kterých je třeba se vyvarovat, chcete-li zbohatnout, zhubnout, se seznámit, blablabla".
Fakt.
Vždyť po těch miliónech hodin strávených bezcílným proklikáváním všemožných pochybných rádobynereklamových odkazů, pročítáním bezduchých diskuzí (zejména pod novinkama.cz), kdy si marně lámu hlavu, kde se všechni ti blbci líhnou a jestli to doopravdy myslej vážně, bych už měla vědět, že na neexistuje článek, jehož čtení by nebyla ztráta času.
Fakt.
Všechno je to jen výplň těch mezírek mezi reklamou.
Fakt.
Narazila jsem (ačkoliv jsem se opravdu snažila jen odepsat na mail a na jiný stránky nechodit) na nějaký dobrý rady nějakejch lidumilů, co by rádi abych "našla cestu k úspěchu a konečně žila život jaký chci". No, díky kluci, ale není třeba. Ten život už mám.
Fakt.
A jen mě mrzí, že jsou lidi, kteří si myslí, že potřebují nějaké články, přednášky, semináře, poradce, asistenty a odborníky na všechno, co dělají. Od poradců na výživu, na udržení domácího rozpočtu, na skvělý sex, na zdravý životní styl, na výběr parnera, na plánování budoucnosti, na sport a kdesi cosi. Vždyť to zvládnou všici sami.
Fakt.
Život není složitá věc.
Fakt.
Nebuďte líní a myslete sami za sebe. Najdete vlastní cestu, vlastní myšlenky, vlastní řešení.
Fakt.
Já jsem asi buřič a nekonveční anarchisticko-utopistický kacíř, ale jsem přesvědčena o tom, že svůj život si dokážu žít šťastně a úspěšně sama. A svý problémy si i sama vyřeším. Bez placených poradců.


Ale aby tohle taky nebyl jen takovej typicky zbytečnej ublíženej internetovej hlod dělající pozadí té reklamě pod tím, tak vám přidám můj recept na úspěšný život.
Fakt
jednoduchej.
Nečti ty hemzy.
Nekoukej na zprávy.
Vynech všechny ty novinky, zprávičky, aktuality, drby a jiný informace, co tě jen rozptylujou a odváděj pozornost od věcí, co se tě týkaj.
Soustřeď se na vlastní problémy, výzvy a vlastní život, na lidi okolo.
Netrav čas zabíjením času mezi prací a spaním. Když nevíš co, nebloumej bezcílně po netu. Radši čuč na zeď a zamysli se nad tím, co bys chtěl dělat právě teď, a pak to udělej.
Když budeš řešit to, co máš a ve zbytku času dělat to, co chceš, tak budeš v pohodě.
Bude ti jedno, jestli seš úspěšnej, bohatej, obdivovanej, jesli žiješ správný záviděníhodný život.
No a když náhodou šťastnej nebudeš, tak i to ti bude jedno, protože nejsi blbej a víš, že život je o něčem víc, než o nějaké honbě za podstrčenými ideály.
Pochopíš, že prostě nejde mít furt ideální vztah, který je super vždycky a navěky, že nejde neustále dělat jen užitečnou a naplňující práci, že vždycky nejde všechno zvládnout nejlíp a nejdokonalejc. Že vlastně ty momenty šťěstí jsou je pozadí těm chvílím, kdy je všechno na hovno. Ty jsou totiž mnohem důležitější, to tyhle chvíle a problémy, kterým se snažíš vyhnout, tvoří tvůj život a tvojí osobnost. Tak je neodmítej. Prožij je, vyřeš je a jdi dál.


Já jdu spát. Protože už kážu. A to jsem se zařekla, že dělat nebudu.
Ale je pozdě.
A když hrajou Shadow On The Sun, myslím na Essetaura, ačkoliv už mi došlo, proč to dopadlo jak to dopadlo. Proč jsem to všechno provedla. A že se to jinak provést nešlo, že to jinak dopadnout nemohlo. Je to všechno nějak moc kosmicky osudový a důležitý, i když těžko říct z toho dělá ten rozdíl. Nemít ten přívěšek, tak si myslím, že to byl jen sen.
Ale když hrajou Far Far Away, tak myslím na Mëoitura, jak tu roztomile spí a jak posledních 14 dní bylo to nejlepší, co jsem s ním kdy zažila (a dost možná co jsem zatím zažila). A že je to dost divné, protože jsme se ani jeden nezměnili a ani jsme nedělali nic zvláštního. On pracoval, programoval a učil se, já pracovala, poklízela a četla si. Jako vždycky. Ale je to jiný. Mezi mnou a jím. Větší. Vřelejší. A každý večer děkuju Bohu, že to tak je.
Fakt.

Fakt je fakt divný slovo. Ale aspoň zas někdo jinej použije slovo nadužívání.

prý jsem vypadala jak slečna Lemonová,...

13. listopadu 2010 v 1:57 | hm. zas já |  schované
Tak jsem zas doma. Po společenské akci.
Bylo to divné. Ale lepší než obvykle. Tentokrát jsem nějak neměla dojem, že jsem nejhnusnější člověk v sále (i když tentokrát by to mohla bejt pravda), ani jsem se nenudila. Sice tam nebyl nikdo, kdo by se se mnou bavil, ale tak pozdravila jsem 4 lidi, co jsem znávala, zjistila jsem, že bych potřebovala doučování z vybrané konverzace, protože jsem vůbec nevěděla, co říkat, i když jsem byla ráda, že je vidím. Je super, jak se v něčem měníme a v něčem jsme pořád stejní. Méně super ale je, že i s tím (skoro) nejzajímavějším člověkem, kterého jste kdy potkali, tam stojíte jak dřevo a neřeknete víc než "máš hezký šaty". To mě mrzí. No, ale ostatní na tom nejsou líp. Zjistíš co studují, kde bydlí, jak se maj a mlčíš. Nevím, jestli to ostatní vnímají jako strašnou škodu. Těch nevyměněných a nevyřčených myšlenek a dojmů, co jsem si mohla vyměnit. Ale chápu, že takovým způsobem se lidi spolu nebaví asi nikdy. Takže tak. Alespoň, že žádná zatím nebydlí s chlapem. A že jsou na vejšce. A že se nesmály, že teprv maturuju a že ani neřekly nic o mém oku. A že mi pochválily šaty. :-/
I když jsem tam byla se sestrami a s mamkou, tak jsem tam byla jsem tam trochu vydaná napospas depresivně-melancholickým náladám. Ono nemějte je, když kolem vás tancujou mladý a inteligentní lidé (byl to ples AGéčka). Tož jsem se neubránila smutkomyšlenkám, že mi utekl jejich život. Ale to je konina, protože on mi neutekl, on prostě nikdy nebyl můj. Já zkrátka nejsem ten typ na školu, přátele, kluky, hospody, taneční a vůbec. Takže vlastně ani nemám důvod být smutná, že jsem prošvihla nějakou důležitou, přínosnou a zajímavou část dospívání, protože i kdybych bývala do těch tanečních chodila, tak by to byl jen jeden z těch trapných, zoufalých, depresívních a seběvědomí a dobrou náladu podkopávajících věcí, na který se člověk snaží zapomenout celý zbytek života. Asi. Doufám.
No ale stejně mě trochu bodalo u srdce, že si to nemůžu užít jako oni. Že tam nejsem s chlapem, že si nezatančím, a vůbec. Že neprožiju ten Pocit. Tamten. Ten, kdy se cítím jako nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší stvoření na světě. Protože miluju tanec, protože miluju ten pocit, že miluju a že jsem milována, protože bych alespoň jednou chtěla zažít jaké to je - sdílet tyhle dvě věci v elegantním tanci. Nicméně, to by chtělo někoho, kdo by se mnou na ten ples šel, někoho, kdo by byl ochoten se mnou tancovat, někoho, kdo by uměl tancovat, někoho, kdo by mě naučil ty společenské tance ještě před tím plesem, a někoho, kdo by mě miloval a dokázal pochopit mé pocity v té konkrétní chvíli. Mëoitur bohužel nesplňuje ani jednu podmínku. No, možná jednu, má mě rád. Ale nerozumí mi a ani se o to nesnaží. Pro něho by to nic neznamenalo.
Což mě přivedlo k myšlenkám na Essetaura. Ne že bych na něj nemyslela už takhle dost často. Nechci se v tom teď už moc hrabat, protože je mi z toho vždycky dost špatně (a vůbec se divím, že se z těch myšlenek na něj nehroutím každý týden), ale fakt by mě zajímalo, jestli to tak bude napořád. Jestli budu při každé příležitosti přemýšlet o něm, o těch pár chvilkách, co jsem s ním byla a na to proklaté what if. Dávám si ještě tak půlroku, ale jestli na něj i pak budu myslet každý den víc jak jednou, tak.. Tak co vlastně. Nic. Neudělám nic. Jen budu vědět, že je něco špatně.
Ale to s tím plesem nesouvisí. Stejně bych tam s ním nešla. Asi. Doufám.
Měla jsem s sebou foťák. Když už nic jiného, tak jsem se zabavila zkoušením různých nastaveních, abych dostala v tom mizerném osvětlení aspoň jednu ostrou fotku. Navíc starší sestře to tak hrozně slušelo (první republika - pěkné šatky, klobouček s pavím pérem, slušivý účes a tak), že jsem ji musela fotit furt. Nakonec mi bylo líto, že mě si nikdo vyfotit nechce, že pro nikoho nejsem tak důležitá a zajímavá, aby mu stálo za to vzít mi ten foťák a udělat jednu mizernou fotku. No dobrá, stejně bych se asi vyfotit nenechala, ale o to nejde. A nebo bych se vyfotit nechala. Protože jsem měla poprvé od Essetaura dojem, že nejsem vyloženě ...nepřitažlivá, to je takové jemné a výstižné slovo.
Taky mě napadlo, že je vlastně až moc lidí. Moc individualit. Přišla jsem si trochu ztracená v moři osobností. To se mi ještě nestalo, většinou beru větší množství člověkův pohromadě jako dav. Jako jednu věc. Ale tentokrát mi došlo, že každý z nich je jedinečný, neopakovatelný a zajímavý. Trošku zvláštní pocit. Že ve své výjimečnosti vlastně nejsme nijak výjimeční.

Vím, že tenhle článek je stejně neúplný, neuspořádaný a nedotažený jako všechny ostatní, ale o to tu taky nejde. Jde o mě. Jde o to, že některé věci musí být řečeny, i když neexistuje nikdo, kdo by je poslouchal. Jde o to, že tenhle blog je o tom, aby byl psán, ne aby byl čten (natož chápán).

Vaše Aeliren


výlev o neplánech na budoucnost

8. listopadu 2010 v 1:00 | Ajlyren (jo, tak se to vyslovuje) |  schované
Zas je přede mnou volba. No, možná už měla padnout trochu dříve, ale deadline se blíží a já začínám mírně panikařit. Jde o VŠ. A ačkoliv jsem si své středoškolské studium a tedy i dobu vhodnou k úvahám o mém budoucím směřování prodloužila o 2 roky, tak pořád nevím, nemám ponětí, absolutně netuším. Říkaj, že to beru moc vážně, že na tom vůbec nesejde. Ale já vím, jaký je to vybrat si špatně. Takže bych se tomu ráda vyhla. Já bych vážně chtěla školu, co by mě zajímala, byla přiměřeně náročná a užitečná... jestli taková existuje.

Psala jsem si s Astrakem, posílá pár věcí a tak jsme tak naťukli to vysokoškolské téma a mě doopravdy vyděsilo, že už je vlastně skoro pozdě. Že už bych měla vyplňovat přihlášky, zkoumat skripta, googlovat přednášející a učit se na příjímačky. Dostala jsem z toho mírně psychotický záchvat, který hrozil přerůst v docela ošklivou epizodu, po které bych zas musela dělat bůhvíco. Myslela jsem si, že to nějak rozmluvím s Mëoiturem, že mě utěší a poradí mi. (jo, jsem naivní, přítel není od toho, aby řešil moje problémy, teď už mi to došlo taky). Ale tak... Jsme se po dlouhé době zas ošklivě pohádali. Respektive on na mě zas křičel jak jsem na tom špatně, jak jsem neschopná a tak, vytočila ho moje opakovaná fňukaná žádost o radu a nesmyslné kecy. Nakonec si ale se mnou povídal - a i když říkal věci, který jsem slyšet nechtěla /a který doufám že nejsou pravda/, tak to trošku pomohlo. Aspoň už nebrečím.
Ale zpátky k VŠ. Nevím jak vy to děláte, že máte vybráno, nebo máte tři čtyři možnosti a ještě se rozhodujete, pokud vy to víte a máte nějaká kritéria podle kterých jste volili, tak mi dejte nějak vědět. Protože já jsem v koncích.
Mëoitur říká, že rozumná volba je cokoliv z VŠE, nebo něco rozumného z hnojárny. Protože mám prý vhodný talent, nedostatek jiných ambicí, umím se orientovat v textu, rozumím zbytečným, abstraktním informacím a teoriím (to nejsou jeho slova, neříkal zbytečné). Taky prý dokážu vyrobit pěkné zadání a vůbec jsem celkem schopná asistentka. Hm. Z této sumy jsem neměla /a nemám/ moc velkou radost, protože ekonomika a ekonomie je mor. Je tak primitivní, přízemní, zřejmá a jasná a vždycky, když jsem nucena se na ní podívat, tak jen pláču od nudy a mám dojem, že se mi snižuje IQ, jen co ty kváky čtu. No ale neva. Údajně to má široký záběr a aplikovatelnost, a je to VŠ /i když podle několika vybraných lidí VŠ podřadná - viz. Jistě, pane ministře/. Ale nechci tam. Nechci se nudit dalších x let svého života. A navíc nepatřím mezi ty nalíčené a upravené slečny s vysokým sociálním IQ, mezi tu sebevědomou, ambiciózní a úspěšnou mladou generaci, kterých je tam okolo čérčiláku vždycky plná pětka. Nechci zas být mezi těmi lidmi, se kterými si nemám co říct. Nechci.
Potom říkal něco o pedagogice. Asi podle hesla: "kdo neumí, ten učí". Chm. Ano, uvažovala jsem o tom i předtím, a i teď je to prakticky to jediné, co bych mohla dělat. V jistých momentech mi to přijde zajímavé. I jsem se smířila, že to pravděpodobně bude učitelství matematiky. Trochu paradox vzhledem k mé osobní historii s učitel(k)ama matiky. I jsem tak nějak překousla, že by ze mě mohl být matfyzák (byť jen učitelskej, takže ne ten hardcore geek). Ale dneska jsem zjistila, že na přírodovědné se učí kombinace matika-zeměpis, takže to by taky byla eventualita. Ale taky o ní nijak zvlášť nestojím. Protože učitelka? Sice na střední, ale i tak. S mojí psychikou, záchvaty vzteku, nihilismu, pomstychtivosti a perfekcionismem kombinovaným s naprostou neschopností. Ojoj. No. Chudáci děti.
Taky breptnul něco o grafice. Že když mě prý baví hrát si s fotkama v gimpu. A taky jako reakci na to, že ekonomika je na mě moc primitivní. Že by mě to naučilo, že nejsem tak dobrá. Že nedám všechno, i když si to prý myslím (no, napůl si to myslím, ale je to jen převrácené vědomí toho, že nezvládnu nic). Lichotivé.
A dál nevím... Dvakrát či třikrát jsem uvažovala o LA, ale je to soukromá. A bůhvíjaká. A ty prachy, který by musel Mëoitur dávat za mý školný, to mi je taky proti srsti. Už takhle je ten náš vztah nemocnější než je zdrávo. A navíc - psaní. Baví mě, láká mě, ale nepíšu. Jen přemýšlím o tom, jak by bylo fajn něco sepsat. Hodně fajn. I když jsem říkala, že je to jen vsugerovanej sen a že o to doopravdy nestojím A to mi přijde málo.
No, ještě jsem váhala mezi nějakým knihovnictvím, archívnictvím, religionistikou a podobnejma intelektuálsko-looserovskejma kombinacema, ale tak... Nemusím být asociál schovaný mezi regálama i po zbytek svýho života, že... Kdysi jsem myslela, že by to mohla bejt psýcha, ale ta mi taky nedá to, co hledám, je to jen takové slovíčkaření, ale vyšší pravda a sebepoznání je jen omezená. A kdysi opěvovaná filozofie už mi přijde jako úplná ztráta času.
Ještě mě napadá, že jak jsem koukala na AMU, tak by bývalo mohlo být zajímavé buď režie, nebo scénáristika, fotografie, nebo tak něco uměleckýho. Škoda jen, že jsem se tomu nikdy předtím nevěnovala, protože mi to zní celkem zajímavo. A taky škoda, že jsem nad tím nezauvažovala o rok dřív. A vůbec. Škoda hodně věcí. Dneska.
Škoda toho, že si člověk, kterého jsem si vybrala za svého partnera, myslí, že jsem hloupá, neschopná a nezajímavá. A že ho otravuju. A že mu nedělá problém mi to říct.
Připadám si hrozně. A mám dojem, že bych měla udělat spoustu věcí, i když je na ně už pozdě. Ale dělejte je, když jste tak hloupí, neschopní, ustrašení a přesvědčení o všemožnejch divnostech o své osobě.

Pohádka o neloajálním příživníkovi

6. listopadu 2010 v 23:06 | já, nebo někdo jiný |  schované
Chjo.
Sobota večer. Zas další tejden (skoro) v čudu. Poslední dobou se mi zdá, že ten čas ubíhá nějak moc zasraně (dámy prominou) rychle. A že je úplně zbytečnej.
Vážně bych se chtěla jednou zamyslet a dojít k názoru "toto byl užitečně strávený den". Ale nějak to nejde. Asi je to tím, že já užitečně svůj čas netrávím. Trávím ho totiž neužitečně. - A začíná mě to mrzet.

Vážně. Chtěla bych už mít jasno a zaměřit se na nějakou činnost, na něco smysluplného, přínosného, vhodného, a vůbec odpovídajícímu energii, času a myšlenkám do toho vložených. Ale. Já nevím co by to mělo být.

Tenhle výkřik se mi zdá poněkud povědomým - že bych se pro dnešek vrátila do svých pubertálních stavů vzteků nad tím, že já prostě nevím. - Ale tak, můžou za to moji rodiče. Moc si se mnou hráli. A já si teď neumím najít zábavu a práci sama. Takže trávím čas čučením na Bránu, uklízením těch našich šesti metrů čtverečních, přemýšlením o tom, že by zas bylo potřeba žehlit, no a taky prací. Prací. Cha. Tedy jako spíš "prací". Cítím v sobě zapovězené a neskutečně nevhodné, nedospělé, zavrženíhodné geny (neřeknu po kom), se kterými nelze bojovat. Ne že bych se tedy nějak překonávala, to uznávám. Příživnické geny. Pracovat bych měla 4 dny v týdnu. O den míň než normálně (ale budiž, to úterý jsem si schopna odpustit, když ho koneckonců trávím ve škole). 6 hodin. To ani není Mëoiturovo ultimátum (on už mi ultimáta nedává, i když je potřebuju jak sůl), ale moje vlastní. Nesmějte se, vím že je to málo, ale já to nedávám ani tak. Nechápu. Stejně se nudím a ta práce je i zábavná. (Ehm. Občas. Když je to složitější a je mi naprosto jasný, co mám dělat :)). Takže ve výsledku se asi flákám klikáním na tom internetu. Škoda.
Ještě mě napadá, že bych se o víkendu měla učit a ne se pokoušet o nějaké barevné záclonky. Koneckonců cílem tohoto školního roku je odmaturovat lépe než Mëoitur (ano, trpím patologicky nízkým sebevědomím, které si snažím napravit nesmyslnýma a bezvýznamnýma výkonama, ehm.), ale nějak mi ještě nedošlo, že mi na to moje IQ nestačí. (Ano, pořád si myslím, že se nemusím učit, když všemu rozumím.). Takže tak. Chjo. Teď tady vypadám jak nějaký lůzr. Ale tak, v rámci té upřímnosti.

Ty jo. Nějak jsem odbočila ke své neschopnosti. Ale tak, když už jsem tady, tak... Che. Ne radši ne. Toto téma není úplně vhodné řešit takto veřejně, neboť to zavání. No zkrátka to není khůl. (Ale doopravdy se divím, že mi to můj společník trpí. Já už bych se dávno vyhodila, ne-li hůř).
Což mi zas připomíná jinou situaci, o které se mi zatím nechce mluvit, protože zúčastnění by to mohli číst a to by mi způsobilo Pěknou Řádků Problémů K Řešení, Na Které Teď Rozhodně Nemám Sílu. Tedy ne, že by je nebylo dořešit, ale... Jen to nechme takhle. Třeba to vydrží.

Už jsem zas zapomněla, co jsem chtěla původně říct. Asi bych tohle měla smazat a začít zas až si vzpomenu, ale nechce se mi. Takže tak. Ale doopravdy to mělo myšlenku, fakt.
no neva.

Výžblept dokončen.
Zdravím.
A.

Audioslave, Aeliren a bohuželnereálně-ultimátnímu umění

3. listopadu 2010 v 0:49 | hm, nenapadá mě žádnej vtipnej pseudonym |  schované
Dneska jsem jela tramvají dom a při té jízdě mi došlo pár věcí. Kromě těch osobních týkajících se jako vždy budoucnosti a chlapů (co jiného taky může holka řešit), tak i pár celkem zajímavých. A to jen proto, že jsem si nemohla sednout (!).

Tož jedu tramvají. Čučím na svůj odraz v zrcadle a mimo jiné přemýšlím o šatech, šití, sestrách, plesech a o tom, jak to všecko provedu. Najednou zjišťuju, že se culím. Usmívám. A takovým TAMtím (rozuměj do života zamilovaným) způsobem. Normálně vypadám dost zamračeně, - no a když ne, tak prý vypadám jak mentál (ale to sem teďnepatří). Já se usmívala(!). Vůbec jsem nemohla přijít na důvod mého uculování, žádný spouštěč dobré nálady neproběhl. Až pak mi došlo, že mám vlastně puštěnou mp3 a že hraje hudba blízká mé ...bůhvíčemu, duši, mysli, srdci, nebo jen náladě?...(v ten konkrétní moment konkrétně I Am The Highway). Přišlo mi to jako docela zvláštní, protože do té chvíle jsem si vůbec neuvědomila, že něco poslouchám. Po troše přemýšlení jsem došla k myšlence 1.

Myšlenka 1.: Nejlepší hudba je ta, která hraje jen v podvědomí a jen tak mimochodem probudí všechny smysle, pozitivně tě naladí a ještě k tomu inspiruje.

No, zní to trochu debilně, ale když si na to přijdete sami, tak je to celkem objevná a zajímavá myšlenka. Napsané to nějak ztrácí tu objevnost a jiskru. Snad tedy příště.

...Když jsem se pak soustředila na Chrisův dokonalý hlas, tak se mi zas zachtělo psát. Něco, co by mohlo někomu přiblížit ten Pocit, co z některých písniček mám, všechny ty dojmy,... Přemýšlela jsem co by to mělo být a zas mě nic nenapadlo. Ale to není důležité. Důležité je, že jsem zas došla k tomu, že prostě neexistuje způsob, jak někomu předat stav mysli.
- a to je to. Posledních pár let jsem přemýšlela nad ultimátním dílem - původně to bylo jen spojení psaní a hudby, pak mi to přišlo málo, chtěla jsem přidat film, prostor, dotek,...Měla jsem různý plány jak to udělat, jak propojit dojem a emoce zhudby s dopadem psaného textu, jak zakomponovat film, pro který pocity a scény by byl nejvhodnější ten který způsob. A pořád mě to strašně láká, navzdory tomu, že prostě lidi nečtou stejně rychle a tudíž nelze pohodlně zařídit aby se dostali k té které pasáži v ten správný hudební moment, že nejde jen tak přeskakovat v příběhu ze slov do obrazů a zas nazpátek...Je to škoda, protože by bylo úžasný vytvořit takový kus sama sebe a ukázat ho ostatním. A taky najít takové kusy jiných a doopravdy je pochopit a porozumět jim.
Nicméně dneska jsem došla k tomu, že jediný řešení jak to udělat je nahrávání myšlenek. Ale i tak by to byl epos, kterého nejsem schopna, - sice si dokážu představit co a jak chci říct a udělat, ale neumím to vizualizovat tak přesně, aby to řeklo to, co tím myslím (tady je výstižnější sloveso "cítím"), mám na to prostě příliš rozlítanou a neukázněnou mysl.
Na druhou stranu už mi došlo, že i kdybych takový dílo, ve kterém bych dokázala skloubit všechny věci, který chci a předat tak ...myšlenku, stav, pocit, příběh,whatevs..., tak se mi to stejně nepovede. Protože si myslím, že je to jen v asociacích a emocích, že je to jen o vzpomínkách, skutečnostech a nadějích, ve kterých se stejně každý lišíme... Protože - a to je myšlenka 2.

Myšlenka 2.: Jakékoliv dílo se nás dotkne jen tak hluboko a jen takovým způsobem, jako asociace, kterou v nás vyvolává.

Smutné. Že vlastně člověk něco dělá, aby něco řekl, aby se vyjádřil, aby ho někdo pochopil, ale každý slyší jen to, co z toho slyšet chce. (tohle taky není objevné a ani to není moje, nedávno jsem na DA narazila na poe s veršem volně přeloženým jako "je mi líto, že všichni čtou mé básně jen proto, že si myslí, že jsou o nich."
Teď mě napadá, že je to tak vlastně se vším. Vždycky si myslíme, že je to o nás. :-/


/eh, tenhle článek měl vyjít o hodně hlubokomyslněji,... *rozmrzelý škleb*./

edit: Zní to dost depresivně, tak zlý to není, občas se přeci jen povede, že nás někdo z těch našich patlanin, amatéřit a kváků pochopí a porozumí nám, - jenže je to beztak jen proto, že má někde v mozku podobnou zkušenost jako my.
 
Vaše Aj.