too late

6. října 2010 v 13:03 | A. |  schované
Jsem asi opožděná. O šest let, abych byla přesná. Bože, jak já nenávidím tyhlety chvíle. Protože je to hrozně smutný. Ale tak, abyste to chápali.

Jsem dneska projížděla různé stránky kvůli tý blůzce, co si teď "šiju", potřebovala jsem zjistit něco o materiálech a vzpomněla jsem si, že v jedné knížce od Lancový (ano, já je četla - ne tedy s nadšením, ale spíš z nudy a) bylo, že švadlenky/šičky mají spešl hodiny o látkách, tak jsem se chtěla mrknout či k tomu nemají nějakou učebnici. Takže jsem našla školu, kde se učí ne teda přímo švadleny, ale designérky oděvů. A mrkla jsem na rozvrh a na fotky absolvenstkých prací.

a BOŽE!

nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale abych to vysvětlila - víte jak se říká, nebo jak se říká, že se říká, že těsně před smrtí vám proletí před očima celý život. Tak tenhle týden už podruhý mi před očima prolítl takový můj alternativní život - život, který jsem mohla vést. Mohla jsem mít školu, kterou bych nenenáviděla, kterou bych si i užívala. Dokonce bych tam mohla mít i spolužačky, kterým bych se nezdála extrémně /jak to říct spisovně/ podivínská. Kde bych se bavila. Kde by to bylo perfektní. Chjo. A už jsem tu střední mohla mít hotovou. Chápete to? Po šesti letech jsem našla něco, co mě po těch šest let mohlo naplňovat a mohlo mi to dát smysluplnou budoucnost, ne jen to nesmyslné plácání, ke kterému můj život směřuje teď. Sere mě to a chce se brečet. Protože jsem o to přišla a nemůžu zpátky. Mohlo to být ONO. Bylo by to ONO. A já jen teď musím poslouchat nějaký moje obzvláštně zabitívhodný já, který se mi směje:"pozdě, pozdě, pozdě."

No fakt.
Mám chuť se zabít a začít znova. Damn it, jak já jsem teď rozhozená.
Celkem zvlášní, že poslední dobou se mi podobný věci (ne ale tak velkýho rozsahu) stávaj dost často. Koukám na různý věci a hlavou se mi honí "to mohl být i můj život" a jsem z toho pekelně v háji, protože tomu nerozumím. Možná ale jen stárnu. Koneckonců, už je mi 20. To jsou asi pocity, že už je na všechno strašně pozdě, normální.

Vaše A.

edit (asi o hodinu později):
Jsem si myslela, že když se trošku vypíšu tady, že to bude lepší, ale ouha. Opět potrzení "myslet znamená hovno vědět". Je to horší. Vůbec nevím, co mám dělat. Takže mám puštěnou Tarju, protože odpoutává pozornost.

Já fakt nevím, je to normální? Je mi teď strašně líto, že jsem celý jedno období svýho života (a zrovna to nejlepší - podle valné většiny lidí) tak hrozně promarnila, úplně jsem o něj přišla. Neznám nic z toho, jaké to je. A je mi hrozně smutno. Ale já už nechci umírat (tohle je druhá smrt něčeho uvnitř mě, ta první byl test z psychologie, David si možná vzpomene). Nezvládám to. A ani z toho nedokážu učinit žádný závěr - snad jen ten, že neumím dělat správná rozhodnutí... vlastě spíš to, že neumím dělat jakákoliv rozhodnutí.
Takže - current mood - I want to be someone else. I want to be my sister, because she still has time to do the right things.
 


Komentáře

1 W. | 6. října 2010 v 15:47 | Reagovat

Rozhodně nechtěj být mnou. Vážně. I když mám ještě čas udělat ty správné věci, tak se s tebou klidně vsadím, že je stejně neudělám. (Navíc, alternativní pohled do minulosti: maximálně si to znechutíš a dívky tam taky nebudou tak vstřícné, jak se zdá.) A navíc bys nepotkala skoro-švagra.

2 aeliren | Web | 6. října 2010 v 17:07 | Reagovat

Ale já chci. Vážně. Ty ty správné věci stejně neuděláš, ale já být tebou, tak je udělám - a to je to. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.