Sing Sorrow

13. října 2010 v 18:30 | já |  schované
Potřebuju diktátora. Diktátora, který by mě dokázal poznat lépe, důkladněji, do větší hloubky. Poznat víc, než jsem se poznala já. Diktátora, který by mi diktoval co mám dělat. Který by věděl, co mám dělat, co dělat chci a co dělat musím. Který by mě donutil vstát.

Poslední dobou jsem nehorázně unavená. Ráno nedokážu vstát /leda je něco hrozně urgentního/, z postele se vyhrabu tak okolo jedenáctý. A celý dny jsem hrozně ospalá, utlumená, unavená a neschopná. Neschopná cokoliv dělat. Tedy ne, že bych nic nedělala, ale nesoustředím se, kazím to, jde to pomalu. A večer, místo spaní zas čučím do stropu, což je činnost, které jsem si myslela, že jsem zbavila změnou školy. Čumím do tmy a přemýšlím, kde jsem udělala chyby. či zda ji neudělala mamka mým porodem.

On říká, že je to tím, že nemám cíl. Že se na nic v životě netěším, že se o nic nesnažím, že zkrátka nemám důvod být vzhůru, protože i když vzhůru jsem, tak je to jako když spím. Že je to tím, že nevím co chci. Asi má pravdu. Přinejmenším mi to dává smysl. No jo, ale co já s tím? {oblíbená hláška línejch prasat} Když se ho zeptám, jak to změnit, což je vždycky drsně bolestný, protože já u toho brečím a on je na mě naštvaný, že ho s tím už zase otravuju. Protože jemu stačí vyhlásit program a pak ho splnit. Takže věc považuje za vyřízenou od té chvíle, kdy mi řekl, že on mi s tím pomoct nemůže, že mi nemůže diktovat co chci a co mám dělat a že i kdyby mohl, že to neudělá, protože by mi tím vůbec nepomohl. Věřím, že má pravdu, ale stejně. Já nejsem ten typ, co si něco usmyslí a udělá to. Já jsem ten typ co myslí, přemýšlí, pochybuje, váhá, rozmyslí si to a je zas na začátku. Vždycky jsem byla taková, neumím to jinak. Já zkrátka potřebuji diktátora. Nebo spíš spasitele. Myslela jsem, že on se jím stane. Že je to on, co mě zachrání. Měl to být on. Má to být on. I on si to myslel, proč by mi jinak sliboval, že mě zachrání, že mi pomůže a že s ním to zvládnu...
Je to anděl, to vím. Dokáže lidi odhadnout, dokáže jim porozumět. A odpustit. Ale někde se se mnou stala chyba, protože mě dokáže i odsoudit. Nejspíš protože mě vidí každý den a vidí, že já se nesnažím. Že ani nevím, jesli se chci snažit. Každý den vidět takovou dávku tragédie, ubohosti, patetičnosti, přehrávané tragédie, ironie, cynismu, nihilismu, neschopnosti, zoufání a lenosti, to musí odradit i anděla. Jenže on je poslední, kdo mi zbyl. Ostatní odešli, vzdali to, nevědí to nebo jsem se příliš bála jejich odchodu, že jsem od nich zdrhla sama. Jediný kdo byl /a ještě je, i když nevím jak dlouho ještě bude/ ochoten mě snášet takovýmhle způsobem. Ale už mě nechce spasit. Nebo chce, ale neví jak. Tak jako já.

Jediný, co mi teď trochu pomáhá je přemýšlet o já-vím-o-čem-a-vy-to-vědět-nemusíte. Ale i to je špatný a dělat bych to neměla.
Cítím se hrozně. Nepochopená a osamělá [a to jsem myslela že skončilo]. Na konci cesty. Tady v místě, kde se pořád necítím být úplně doma, čučíce z okna na úchvatný západy slunce a krásně barevný stromy. Schoulená u skoro netopících kamen už ani nepláču a jen se přesvědčuji, že Bůh ví co dělá. Ačkoliv se mi trochu dělá potíž tomu věřit



btw - kdyby náhodou někdo z vás byl můj Spasitel, tak ať mi napíše, co chci a co je třeba udělat
 


Komentáře

1 W. | 13. října 2010 v 19:32 | Reagovat

Zrovna pro takováhle individuata byla napsaná skvělá publikace. Jmenuje se to docela scestně "umění žít beze strachu". A je fakt skvělá. Takže, potencionální spasitel je týpek, kterej už určitě bude mít bílý vlasy a nakřáplej hlas. A možná i třesavku!

2 aeliren | Web | 13. října 2010 v 19:44 | Reagovat

Hele! Nejsem žádné individue (miluju ten tvůj tvar!).

On to tak scestný název není, resp. je to asi ten nejpříhodnější název jaký můžeš knížce o tomhle dát.

Bílý vlasy a nakřáplej hlas? Super, tím se alespoň zmenšuje riziko zamilovanosti a bezmezného obdivu.

Jinak, jak ty ses k tý knížce dostala? Trpíš snad ekvivalenty mých stavů?

3 W. | Web | 13. října 2010 v 20:35 | Reagovat

Já taky miluju ten svůj tvar, o to se nemusíš bát. ;)
Dostala jsem se k tomu tak, že tu knížečku (je to fakt takové drobné a malé) někdo nechal položenou na kamnech v knihovně. Nějak jsem se do toho trochu začetla, byla tam skvělá kapitola o manipulačních schopnostech autorit a mas.
Navíc se to četlo hodně dobře. Jsou tam i různá cvičeníčka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.