ou... teď mi to došlo

3. října 2010 v 23:36 | A. |  schované
Jsem teď četla jeden takovej zajímavej článek tady na nějakým blogu (já bych vám i odkázala jakej, ale nechci), tak jsem teď v takové zvláštní náladě, no zkrátka - míchám myšlenkové vlivy takovým způsobem, že je mi tak nějak špatně.... Takže se jdu vyzvracet jsem na blog (který beztak nemá žádný jiný účel)

vliv 1.
viz nadpis - ono mi právě opravdu něco došlo. A ač si říká kdo chce co chce (a i když za ty "řeči" vždycky vděčná), tak jsem svými nepromyšlenými a neuváženými činy dovedla svou duši do stavu, kdy by se jí hodila rozsáhlá plastická operace.
- Ne, asi to tak zlý nejni, koneckonců (bráno z jistého úhlu pohledu) jsem nic neprovedla a a to neprovádění netrvalo ani tak moc dlouho, ale stejně. Následky budu řešit ještě dlouho (a to vadí).
Zkrátka došlo mi, že v některých věcech asi nebudu ještě tak "dospělá" /brrr/, jak jsem si myslela. A že rozhodně nejsem jaká chci být, ačkoliv se mi můj nynější charakter jistým zvrhlým způsobem líbí.

vliv 2.
mám chuť být na sebe sprostá, protože jsem zlá ze špatných důvodů. Nebo snad je lenost dobrý důvod?

vliv 3.
Jsem hrozně unavená životem... já vím, že to jsem vždycky, ale teď to zas rozebírám. Čím dál tím víc jsem přesvědčena, že někteří lidé žít umí a že jiní by v této problematice potřebovali aspoň minimální školení.
Nevím, jak moc jste obeznámeni s divnými emocionálními stavy, ale tak třeba někteří víte... Představte si depresi - konkrétně ten pocit, kdy jen ležíte a přemýšlíte o věcech, který byste dělat měli a neděláte, protože se to vám zdá příliš složité, nejisté, vůbec problematické a naprosto nad vaše síly. Tak tohle přesně teď zažívám já, ale není to depresivní stav (protože ten už bych poznala a navíc se mi nechce umírat ani mi není nijak smutno a ani se necítím být méněcenná a na obtíž, což alespoň u mě znamená, že /momentálně/ netrpím žádnou duševní chorobou). Prostě tak.
Čtu o cizích problémech, promítám si do nich svoje problémy a zas přijdu na to, že se mi to zdá strašně složitý a navíc - že vůbec nechápu. Ale vůbec. NECHÁPU. Asi jako když jsem jako drzý škleboun nechápala, že se do školy musí chodit a jako jsem odmítala to, že až budu velká, budu muset chodit do práce.... Ale bez toho vzteku, trucu a sprostejch slov. Je to jen obrovský pocit nepochopení a cizosti. Jako by ten svět venku nebyl můj. Asi jako bych se propadla do Středozemě a měla tam rozumně fungovat jako plnohodnotný člen společnosti (i když si myslím že vzhledem k tomu, že mě je cizí dnešní svět, tak by mi to možná šlo líp, než to co předvádím tady :) ).
Ale to jsem zas odbočila, čurnik (dobrý slovo, chtěla jsem ho někde použít).
Víte, už asi tak měsíc vím, že mám prošlou občanku - a že bych s tím měla něco udělat. Ale zdá se mi nad moje síly se jít nechat vyfotit a dojít na ten úřad. Já vlastně ani nechápu, proč to neudělám, protože ne že by se mi to dálo složitý, jen je mi to cízí, zdá se mi, že to není problém, nebo přesněji, že to není můj problém a že ... já nevím, je to jak kdyby si moje starší sestra měla představit spočítat dvojnej integrál. Nebo další příklad - máma furt říká něco o tom, že nemůžu být zavřená pořád doma. A já pořád nechápu, co je na tom špatnýho - no jasně, že mi to leze na mozek, být pořád s ním v jedné místnosti a mňaukat, nebo vařit, nebo počítat, nebo se hrozně nudit, ale ...zas se mi to nezdá býti problémem, který bych měla řešit. Já to asi nedokážu moc přesně popsat, nicméně vím, že poslední dobou se mi stává, že sedím na posteli, čučím z okna a všechno se mi zdá tak mimozemšťansky neřešitelně-složitý. I třeba mluvit. Nebo zajít na návštěvu. Nebo jít nakoupit a uvařit si dobrou večeři. Anebo se jít projít. A tak.


Suma sumárum, jsem teď unavená, znuděná, znechucená sama sebou, cítím se být špinavá, lituju spousty věcí a nejvíc toho, že jich lituju - a lituju toho, že lituju těch lítostí, protože to byly politováníhodné věci, cítím se nepochopená, cizí a odcizená, a navíc mám dojem, že během několika posledních měsíců jsem přišla o veškerou inteligenci (cítím se hrozně otupěle).
Ještě k tomu mám dojem, že bych měla udělat nějakou velkou věc, nebo se víc snažit u věcí, na kterých mi záleží, ale jsem nějaká vyčíčovaná a rozlíněná, takže se tu jen válím jako nějaký přízemní prase spokojený se svým plytkým a konzumním životem. Mít tu televizi, tak určitě čučím na nějakou píčovinu na nově, ale já ji nemám, tak si jdu asi pusit xXx, což je o moc lepší.

Vaše A.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.