It's probably me

17. října 2010 v 23:57 | kdo asi |  schované
Mám sklony pojmenovávat články podle písniček, které jsou s nimi (nějak záhadně a asi jen v mých asociacích) propojené. Takže tento kec je podbarven tímto.

Jak moc velká je krize, když hladíte kurzorem myši To Jméno na kontaktlistu?
Jak moc je "nevhodné" (nevhodné je poněkud nevhodné slovo, ale pro nedostatek lepších výrazů...) cítit se hrozně zvláštně /nedřív nervózní, pak šťastná, potom omámená, nesoustředěná, pak zas zoufalá, potom nešťastná, pak deprimovaná a nakonec smířená/, vždycky když ten QiP otevřu?

Asi je to věc, která není normální. A určitě je to věc, která něco znamená.
Ale s následným poněkud nevlídným návratem z jiných světů se počítalo od začátku /resp. předzačátku/ - He is an angel, after all. A s nima je to vždycky...jiný.

Přemýšlím nad tím pořád, 24/7. Ok, tak 23/6, ale opravdu je to Ta Záležitost. Už měsíc. A kus. Nebo už dva měsice. A kus... Nebo taky už hrozně moc dlouho, 2, 4, 6 nebo už 10(15) let, to podle toho, kterou související událost budem považovat za počátek.
Popravdě posledních pár dní používám názor, že počátek leží někde mimo prostor a čas, protože se mě to příliš dotýká, že jsou to zkrátka příliš silné pocity na záležitost jednoho obyčejného a kzkaženínáchylného života.
Na jednu stranu je to uklidňující myšlenka, že je to větší než já, že je to trvalejší věc a že jí nemůžu nijak pokazit. (bráno kosmického hlediska, čili čistě teoreticky, prakticky to samozřejmě podělat jde - a moc)
Ale na druhou stranu - je to v pytli. Nebo já nevím už. Jediná jistota je, že nic není jisté a že já jsem nejistá.
Jsem z toho hrozně zmatená, protože ať to beru jakkoliv, bylo to rozhodnutí zodpovědně promyšlené (rozumové, logické a kalkulující i s následky /tudíž na mě výkon/), udělané ze správných a závažných důvodů. Vyhrálo to tak. Mělo to silnější argumenty a já nemůžu jednat na základě emocí. [Už ne, ne po zkušenosti s tím starostlivým doktorem z PSYPO a jinejma věcma, co se na tý chodbě staly] A navíc to bylo rozhodnutí. Rozhodnutí.

Abyste chápali, já se nerozhoduju. Zásadně nikdy a to ze zásady. Jsem radši, když mě situace sama natlačí do nějakého řešení, byť jakkoliv nevhodného a nepřijatelného. Vždycky si hrozně oddechnu, že už to nemusím řešit a že už mám od toho pokoj. Což jsem zjistila, že po rozhodnutí se takovej ukliďňující a uvolňující pocit "už se to vyřešilo, už se tím nezabývám" tedy rozhodně nemám. Zkrátka, nenávidím možnost volby *úsměv*. Ono vybrat si /cokoliv/ je fajn pro člověka, který nepřemýšlí mým způsobem. A který se nebojí rozhodnutí. A to já se bojím. Mám strach z rozhodnutí, neboť se bojím, že se rozhodnu

a) špatně
b) špatně ze správných důvodů
c) správně ze špatných důvodů
d) jinak než bych chtěla (což se stává, ptože já nevím co chci)
e) tak jak bych chtěla, ale bez záruky, že je to to správné řešení
f) tak jak nechci
g) tak jak vyhovuje mé momentální náladě
i) tak jak vyhovuje mým charakterovým vadám
j) pod vlivem cizích myšlenek
k) bez konzultace s moudrými lidmi
l) příliš promyšleně
m) nezodpovědně a unáhleně
n) bez znalostí následků
o) i přes znalost následků
p) právě kvůli následkům
q) ignoracujíc k následkům
r) ze strachu z následků
s) vlastně ze strachu ze změny všeobecně
t) natruc vlastním pocitům, které /jak občas bývám přesvědčena/ bych neměla cítit
u) jen na základě morálních zásad
v) překombinovaně
w) pod tlakem vědomí, že když se nerozhodnu, že se to vyřeší bez ohledu na moje stanovisko
x) ztracena ve vývodech, závěrech a analýzách pro a proti
y) ve strachu z definitivnosti
z) ztracena ve vývodech, závěrech a analýzách mého procestu rozhodování (viz. a) - z) ).


No. A tak. Asi to teď není moc jasné, ale takhle to probíhá v mé hlavě. Prostě usilovná práce o rozluštění motivů a skrytých vlivů, kterážto by mi měla pomoct dospět k objektivnímu náhledu na situaci, nicméně kterážto mi spíš překáží v tom udělat vůbec cokoliv.

Ale tohle rozhodnutí bylo. Špatné. Dobré. Nevím. Muselo být a nemohlo se to rozhodnout jinak - protože jsem to ani nebyla já, kdo rozhodnul. Možná si vymýšlím /i to se stane/, ale mám dojem, že některé věci jsou dané, že třeba čekají na správnou dobu, aby se všechno mohlo stát tak jak má, tak jak je to vhodné pro všechny zúčastněné atakdalšíjinékecykterémimajísugerovatlepšípocit. Já vím, tenhleten fatalismus, to je to samý jako zbavování se zodpovědnosti a špatného pocitu z nicnedělání a uhýbání před problémem.
Aspoň ale že to pomáhá a člověk se tak moc netrápí.

Ech.
Trošku zmatený výlev a myšlenka žádná. Nechtěla jsem psát jak cíťa (což mimochodem znamená, že tohle není ten článek, který tak moc chci aby si buď někdo anebo Někdo přečetl).
Cíťa. Cha, už jsem zapomněla, že tohle je to slovo. To Já. Dobré. To je asi ten důvod, proč teď nemůžu jezdit metrem. Protože jsem c.í.ť.a.

A.
 


Komentáře

1 Blue | 24. října 2010 v 20:18 | Reagovat

A co takhle zkusit řešení za h), to jest neznámé, při praktikování ihned tedy  improvizované? :) Co ty víš, třeba by spontání akce, kterou bys završila nezájmem o tom, co si ostatní pomyslí, mohla znamenat posun. možná ne správným směrem, ale kdo dokáže říct, co je správné? A kdo s ním souhlasí?

2 aeliren | Web | 25. října 2010 v 18:57 | Reagovat

[1]: Pokud jsem to pochopila správně, tak navrhuješ improvizovat s definitivní platností :).
No, to by rozhodně byla Varianta. Celkem sebevražedná, ale za to fungující. Vlastně by se člověk vůbec nerozhodoval a ihned řešil a konal :).
Jediné úskalí je v  tom, že by se muselo vypnout přemýšlení a uvažování až do momentu té akce, což si ve svém případě nedovedu moc představit. Jsem holt zvažující typ.
Teď mě ještě napadá, že tohle improvizované řešení vlastně nějak praktikuji, ovšem bez onoho přijetí definitivnosti. Bez rozhodnutí konám, ale nějak mi to neusnadňuje volbu, protože nejde pořád hrát za obě strany /což ve své uvolněné a bezstarostné spontaneitě moc ráda dělám/.

Reakce ostatních je mi celkem volná, je to pro mě takový ten druh detailů, který se řeší až nakonec, starosti mi dělají spíš následky jako deprese, chuť na sebevraždu, ztracení možné budoucnosti, ztráta blízkého člověka, víc problémů,  získání odpovědnosti, nutnost změn atp. :)

a s tím posunem - to je taky problém ( :D ), jsem dost neflexibilní a neadaptibilní tvor, takže preferuji zůstat na místě, než se někam posouvat. Což je asi taky důvod, proč nemám ráda rozhodnutí, protože ta jsou posunem vždycky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.