Aelirenino šokující odhalení

2. října 2010 v 2:00 | tři # # # křížky |  schované
0dmítnutí si přiznat, že pravdu nemám, je úplně stejně hloupé jako odmítnutí přijmout, že ten druhý se uhádat nenechá.

?
Aha. Tak tedy jinak. Jako byste se nikdy nehádali, i když už vám dávno došlo, že na tomhle se neshodnete a že je to vlastně jedno, anebo když už jste pochopili, že jste prostě mimo.
Ve zkratce - když nevíte, proč se s někým hádáte, tak se vsadím, že je to proto, že oba máte dojem, že musíte toho druhého porazit :).
To je jen taková malá myšlenka na dobrou noc. Ne protože bych teď zažila nějakou výměnu názorů, ale právě proto, že mám od poslední vážné a emocionálně destruktivní diskuze už (fíha) nějakou dobu odstup. A tak jsem měla možnost promyslet možné důvody toho, proč rozhovory mezi mnou a jím rozhodně nejsou konstruktivní.
Dřív jsem se hádala, protože i negativní emoce a ostře demostrovaný odpor jsou sociální interakcí a ta, byť vedená v negativním duchu, je pozitivní. To proto, že z ní vychází onen tolik potřebný pocit, že přinejmenším jedna osoba kromě mě ví, že existuji.
Pak přišla ta krátká doba, kdy se člověk hádá, protože si myslí, že má pravdu a že je ostatním povinován ji hájit, šířit, bránit ohněm i mečem. I z tohoto omylu už jsem naštěstí vyrostla.
Teď se hádám, protože jsem hloupá :).
Člověk si myslí, že ví, protože někde od někoho něco zaslechl, a tak to začne hlásit jako svoji pravdu. Co by ne, koneckonců - trestné to (zatím) není. Já k tomu navíc naneštěstí nejsem moc hluboký myslitel, co se běžných věcí týká. Přiznávám to, mě zkrátka stačí mít o věcech povrchní názor (kompenzuju to hlubokým prožíváním a silnými emocemi).
A to je to. To, co mi v současné situaci nejvíc způsobuje problém. Něco jen tak prohodím, partner v komunikaci mi na to odpoví, já začnu vysvětlovat, jak to je (resp. jak jsem kdysi od bůhvíkoho zaslechla, že to je). A ejhle, protistrana nesouhlasí. A moje reakce na nesouhlas je malicherná a ubohá, neboť já přeci musím mít pravdu vždycky. Tudíž začnu předkládat argumenty (taky samozřejmě cizí, probrané, přeformulované, ale ne moje, protože já žádné argumenty, postoje, důkazy, a vůbec myšlenky nepotřebuji, mě stačí pocity, emoce a horký čaj). A ty argumenty jsou samozřejmě většinou hloupé, protože nejsou moje :) - tím chci říct, že se ani nesnažím dohlédnout do všech důsledků a závěrů, které z těch "keců" vyplývají. Navíc na řádně provedené přemýšlení potřebuji neuvěřitelné množství času, kterého se v běžném hovoru zpravidla nedostává. (to je ten důvod, proč přes net působím tak nějak inteligentněji). A můj oponent dokáže přemýšlet rychle, hluboce a uvědoměle, nekonvečně a strategicky, takže nakonec vždycky - tedy v 80% případů - pochopím, že má pravdu on a ne já. Já s tím svým absolutně nelogickým blábolením a snahou obhájit čertvíjaká nesmyslná dogmata usazená v mém mozku - tohoto faktu, že melu blbosti jsem si zpravidla vědoma už od čtvré či páté věty :). Ale že bych to přiznala? Pche, ani náhodou. Protože jsem vnitřně přesvědčena o tom, že já mám mít pravdu - ať tvrdím cokoliv.
Proto každý můj nezávazný rozhovor končí v slzách, strachu, vzteku nebo v depresi. Protože teď už mluvím jen s chytřejšími a(nebo) zkušenějšími lidmi, než jsem já sama. Protože se pořád snažím vyhrát, abych jim ukázala, že jsem jim přinejmenším rovna. Což, jak uznáte, je hloupé.
Diskuze není o hodnotě hádajících se osob, kde téma tvoří jen záminku, a já se nesmím divit, že moje diskuze přerůstají v hádky, když toto odmítám pochopit. :)
Na druhou stranu - já se chápu. Byla připravena o své výsadní postavení mezi těmi všemi průměrnými lidmi, se kterými jsem mluvívala. Chybí mi ty masáže ega, jak mi říkávali, že jsem chytrá, že toho tolik vím a tak. Tak se hádám v naivní naději, že mě ten druhý nakonci pochválí, že jsem byla chytřejší než on.
Vlastně teď mě napadá, že je to všechno furt o tom samým. Pořád mám ten stejný problém - potřebu neustále se porovnávat a hodnotit se stylem "jsem lepší anebo horší než ten druhý".
Pokrokem rozhodně je. že jsem se od toho už odprostila v otázkách svého vizuálního vzevření, dispozic a talentů.
Ale tady to asi bude těžší - neboť když vám celý život říkají, jak moc jste chytří a že jste úplně nejvýjimečnější lidi, které kdy kdo poznal, tak se té pozice chytrého SAKRA nechcete vzdát.
Ale abych to už uzavřela nějakým alespoň úsměvným závěrem.
Zkrátka je to smůla. Zdá se, že mým největším způsobovatelem nepříjemné nálady je příliš kvalitní společnost .). Aneb - lidi hloupněte, chci vypadat chytřejší ;).

P.S: Nějak mi moek neustále přidával do tohohle článku následujíc odstavec, tak já mu ho tu nechám, i když je trochu off topic :).

Ieště hlásím malý progress - už dávno /no, tak dávno to není, 2 roky zpátky asi tak/ jsem se naučila rozeznávat ve svém chování psychologické vzorce - jako je ten výše zmíněný. Řekla bych, že už tak na 75% dokážu rozeznat motivy některých svých myšlenek a činů - už vím, kdy něco dělám na truc, kdy se jen předvádím, kdy se jen vztekám, a kdy to skutečně chci - Ha, ten výčet teď působí trochu...ehm...nevyspěle, protože tohle člověk v zásadě rozeznává asi tak od 15 let, ale když se nad tím zamyslíte , víte to vždycky v okamžiku toho činu, nebo vám to dojde až potom (když přemýšlíte, co jste měli udělat jinak) - zkuste tak rozebrat zásadní rozhodnutí anebo postoje, jako třeba rozhodnutí se odstěhovat z domova, kašlat na školu, myslet si, že blízcí a rodina tě mají povzbuzovat..hm? :) Not so easy, not so easy ;).

A.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.