Říjen 2010

...born to be wild?

25. října 2010 v 19:38 | bůhvíkterá ze všech těch mých osobnostních aspektů |  schované
Nějak se ve mě poslední dobou perou dva proudy. Není to úplně příjemný, a ačkoliv jsem zatím spíš divák než přímý účastník, ráda bych aby se to nějak uklidnilo. I když možná radši ne, protože... No zkrátka jde o to, co chci. Jako ostatně vždycky. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, většinou to nějak vyplynulo, ale teď se tu objevil jakýsi konflikt mezi částmi mě, o kterých jsem ani netušila že je mám. Jde o Zodpovědnou a Nezvedenou.

Zodpovědná má navrch, protože je mi podobnější a máme stejný životní styl. Což tedy v mém případě znamená sedět doma, přemýšlet a pracovat si na svých věcech. Chce už mít klid, jasně rozhodnutou vejšku, práci, chlapa a chtěla by dítě. Má dojem, že je čas řešit kariéru a rodinu a hlavně už žádné velké změny jako stěhování od rodičů, změny školy, změny chlapa a tak. Prostě se chce usadit a stát se zodpovědnou mladou sebevědomou úspěšnou a krásnou matkou, která proplouvá životem s elegancí a všem otřesům se jí daří vyhnout svým přesným plánováním a jistým partnerským vztahem.

Nezvedená to má těžší, protože byla asi polovinu mého života utlačovaná a ignorovaná. Teď mi ale způsobuje takřka hysterické záchvaty, že začínám stárnout, a že až si budu chtít užívat, tak už budu stará, že už nebudu mít s kým, protože moji vrstevníci už budou dospělí. Hraje na to, že vlastně nevím, o co přicházím, jaké to je být nezvedená, bezstarostná, nezodpovědná a užívající si. Chtěla by bydlet sama, být nezávislá a trochu se najít a zjistit co v životě dál. Ráda by byla mezi lidmi, našla si nějakou partu, smála se a vůbec prožívala poněkud pestřejší sociální život než být 24/7 s jedním /byť nemálo způsoby mě blízkým/ člověkem.

A dejde to dohromady. Když jsem s přítelem, tak jsem Zodpovědná. Když přijde kamarád, nebo sestra, mám záchvaty deprese, že jsem neměla čas být Nezvedenou. Určitým řešením by bylo být Nezvedená s přítelem - což ovšem nejde, protože on je 100% Zodpovědný a na nezvedenost pohlíží asi tak jako já teď na pubertu.
Takže teď přemýšlím, co by bylo kdyby. Což je špatně, protože to stejnak nemá cenu řešit - možnost, příležitost a vhodný čas na změnu tu byl, ale odmítla jsem. Ale až teď, po (relativně) dlouhé době mi došlo, mezi čím jsem vybírala. Takovou útěchou mi je, že Nezvedená je zřejmě jen sugesce vyvolaná mým podvědomím jako reakce na tamto. Protože si nějak nemyslím, že bych jí mohla být, je to stejné jako když si představujete, že sebevědomě nakráčíte do místnosti a smyslným pohledem dostanete všechny do kolen, a když ta situace nastává, tak postáváte přede dveřma a stydíte se byť jen otevřít, že vás odtamtud vyhodí.

Takže tak. Vím, stav je to na pytel, člověk by se měl soustředit na něco jiného a najít si hobby {jak mi bylo tento půlrok už doporučeno nezávisle na sobě 7 lidmi [znám jich 9]}. Ale dělejte to.

Už ten nesmyslnej článek končím, protože jsem dneska pracovala jen 1/5 pracovní doby a teď, ihned po vypsání, bych mohla být schopna dodělat aspoň ještě jeden scan. To abych se k tomu všemu ještě necítila být úplně Neschopná (byť by to byl pocit nanejvýš akurátní :) ).

Vaše A.

my silent me

20. října 2010 v 14:25 | mlčenlivý trotl |  schované


Už dlouhou dobu přemýšlím o svých vztazích. Nemyslím jen Vztazích, ale vztazích tak jako obecně. A závěr? Jsou pro patologa (rozuměj patologické).

Život velmi velmi velmi nestabilního melancholika se tak nějak už od podstaty nevyznačuje velkým počtem nějakých přátelských vazeb. To chápu a i mi to vyhovuje. Je hrozně těžké udržet si přehled a pochopit jednoho člověka /tedy když s ním zrovna nebydlíte/, natož jich znát víc. Ale tak 0 je o trošku míň než ten jeden. Vlastně o dost míň, protože je to rozdíl mezi mít všechno a nemít nic.
- Teď mám na mysli kamarády. Nevím čím to [ale mám celkem slušný tip], ale prostě nemám a neměla jsem. Mým nejbližším stvořením v tomto Božím světě je teď moje sestra, kterou bezmezně miluju, obdivuju, závidím ji, nesnáším ji a vůbec k ní chovám všechny ty super emoce, které ke své nejlepší kamarádce asi chová každá žena. Jiné kamarády nemám - tedy mám, ale nejsou to kamarádi v tom smyslu, který myslím. Třeba King je moje kamarádka, super kamarádka už hrozně dlouho a mám ji moc ráda, ale ona je stejná jako já. Nesdílecí. Alespoň tedy se mnou.
On je totiž problém v tom, že nedokážu mluvit. O čemkoliv. O ničem. Prostě mlčím a nedokážu ze sebe dostat smysluplnou větu a vůbec nedokážu přemýšlet a reagovat. Je to nějaký blok, nevím kde to vzniklo, vím ale že to můj nynější styl života jen víc ukotvuje. Prostě nemluvím, neumím to a nevím co s tím. Já mám ráda lidi okolo sebe. Ale nedokážu se s nima bavit. Moje největší šou na téma "rozhovor" je odpovědět na to, že tahle hodina je fakt nudná nějakou hláškou, která je víc nesrozumitelná než smysluplná. Hm. Zním jako tragéd. Přes net s tím problém nemám, to zvládám i uvažovat nad tím co řeknu. Ale face to face, to je pro mě horor. A je to strašně vyčerpávající, protože znám a vídám super lidi, který bych mohla milovat a který by mohli mít rádi mě a já s nima umím probírat akorát nejnovější drby a počasí. Neumím jít hluboko. Mám blok [a taky blog, kde si vymluvuju svoji neukojenou touhu něco někomu sdělit /to, že to nikdo nečte je detail/]. A fakt nevím co s tím. Chybí mi kamarádi. A mrzí mě, že lidi, který mám ráda mě nemůžou poznat a taky si mě oblíbit. Protože prostě nedokážu nic říct. A nejen cizím lidem. I rodině. Prostě nezávazná konzervační témata o 4 replikách ano. Cokoliv jiného už ne. To je mimochodem důvod, proč byl ten první půlrok s přítelem celkem peklo. Vždycky když jsme řešili něco citového a závažného, tak jsem akorát seděla a mlčela, až mu došla trpělivost, že se s ním odmítám bavit, naštval se a já se pak rozbrečela a cítila se ublížená, že mi nedokázal přečíst myšlenky*. Pak jsme to vyřešili a teď mu svoje názory na citlivá a hluboká témata píšu. A i to je zlý, protože je hrozně divný. On mluví a já pak potřebuju hodinu, abych mu napsala všecho co mám v hlavě - a to jen proto, že jsem trotl a neumím mluvit.

Teď jsem se dostala k chlapům - a s těma je to patologický i jiným způsobem než tím, že se nedokážu sdílet.
Vytvářím si s nimi nezdravé vztahy. Vztahy závislosti. A založené na prapodivných základech. Nevím teď moc co k tomu dodat, ale je to celé všechno nezdravé. O tom někdy příště. Třeba. Až mi dojdou i další věci a důvody.

*teď mi ještě došlo, že tohle se mi stává/valo celkem pravidelně. To naštvání, že mi lidi nečtou myšlenky a že nechápou čeho že chci svým podivným jednáním dosáhnout. Vybavuje se mi spousta hodin jak někde sedím potmě uražená a naštvaná, zatímco ve vedlejším pokoji se všichni baví. A proč tam nejsem s nima? No protože chci, aby mě šel někdo hledat a přesvědčoval mě, že tam o mě stojí a vůbec projevil zájem. Což teda teď napsané a zpětně přečtené zní hrozně moc nemocně a mimochodem to znamená, že jsem na tom hůř než si myslím. Ale tak. Teď už mě stejnak hledat nemá kdo, takže snažit se napravit tenhleten vzorec chování je zbytečné.

A.

edit: původně jsem chtěla ale psát něco úplně jinýho a o dost smysluplnějšího. Ale v průběhu jsem zapomněla co to vlastně bylo. Snad tedy příště.

It's probably me

17. října 2010 v 23:57 | kdo asi |  schované
Mám sklony pojmenovávat články podle písniček, které jsou s nimi (nějak záhadně a asi jen v mých asociacích) propojené. Takže tento kec je podbarven tímto.

Jak moc velká je krize, když hladíte kurzorem myši To Jméno na kontaktlistu?
Jak moc je "nevhodné" (nevhodné je poněkud nevhodné slovo, ale pro nedostatek lepších výrazů...) cítit se hrozně zvláštně /nedřív nervózní, pak šťastná, potom omámená, nesoustředěná, pak zas zoufalá, potom nešťastná, pak deprimovaná a nakonec smířená/, vždycky když ten QiP otevřu?

Asi je to věc, která není normální. A určitě je to věc, která něco znamená.
Ale s následným poněkud nevlídným návratem z jiných světů se počítalo od začátku /resp. předzačátku/ - He is an angel, after all. A s nima je to vždycky...jiný.

Přemýšlím nad tím pořád, 24/7. Ok, tak 23/6, ale opravdu je to Ta Záležitost. Už měsíc. A kus. Nebo už dva měsice. A kus... Nebo taky už hrozně moc dlouho, 2, 4, 6 nebo už 10(15) let, to podle toho, kterou související událost budem považovat za počátek.
Popravdě posledních pár dní používám názor, že počátek leží někde mimo prostor a čas, protože se mě to příliš dotýká, že jsou to zkrátka příliš silné pocity na záležitost jednoho obyčejného a kzkaženínáchylného života.
Na jednu stranu je to uklidňující myšlenka, že je to větší než já, že je to trvalejší věc a že jí nemůžu nijak pokazit. (bráno kosmického hlediska, čili čistě teoreticky, prakticky to samozřejmě podělat jde - a moc)
Ale na druhou stranu - je to v pytli. Nebo já nevím už. Jediná jistota je, že nic není jisté a že já jsem nejistá.
Jsem z toho hrozně zmatená, protože ať to beru jakkoliv, bylo to rozhodnutí zodpovědně promyšlené (rozumové, logické a kalkulující i s následky /tudíž na mě výkon/), udělané ze správných a závažných důvodů. Vyhrálo to tak. Mělo to silnější argumenty a já nemůžu jednat na základě emocí. [Už ne, ne po zkušenosti s tím starostlivým doktorem z PSYPO a jinejma věcma, co se na tý chodbě staly] A navíc to bylo rozhodnutí. Rozhodnutí.

Abyste chápali, já se nerozhoduju. Zásadně nikdy a to ze zásady. Jsem radši, když mě situace sama natlačí do nějakého řešení, byť jakkoliv nevhodného a nepřijatelného. Vždycky si hrozně oddechnu, že už to nemusím řešit a že už mám od toho pokoj. Což jsem zjistila, že po rozhodnutí se takovej ukliďňující a uvolňující pocit "už se to vyřešilo, už se tím nezabývám" tedy rozhodně nemám. Zkrátka, nenávidím možnost volby *úsměv*. Ono vybrat si /cokoliv/ je fajn pro člověka, který nepřemýšlí mým způsobem. A který se nebojí rozhodnutí. A to já se bojím. Mám strach z rozhodnutí, neboť se bojím, že se rozhodnu

a) špatně
b) špatně ze správných důvodů
c) správně ze špatných důvodů
d) jinak než bych chtěla (což se stává, ptože já nevím co chci)
e) tak jak bych chtěla, ale bez záruky, že je to to správné řešení
f) tak jak nechci
g) tak jak vyhovuje mé momentální náladě
i) tak jak vyhovuje mým charakterovým vadám
j) pod vlivem cizích myšlenek
k) bez konzultace s moudrými lidmi
l) příliš promyšleně
m) nezodpovědně a unáhleně
n) bez znalostí následků
o) i přes znalost následků
p) právě kvůli následkům
q) ignoracujíc k následkům
r) ze strachu z následků
s) vlastně ze strachu ze změny všeobecně
t) natruc vlastním pocitům, které /jak občas bývám přesvědčena/ bych neměla cítit
u) jen na základě morálních zásad
v) překombinovaně
w) pod tlakem vědomí, že když se nerozhodnu, že se to vyřeší bez ohledu na moje stanovisko
x) ztracena ve vývodech, závěrech a analýzách pro a proti
y) ve strachu z definitivnosti
z) ztracena ve vývodech, závěrech a analýzách mého procestu rozhodování (viz. a) - z) ).


No. A tak. Asi to teď není moc jasné, ale takhle to probíhá v mé hlavě. Prostě usilovná práce o rozluštění motivů a skrytých vlivů, kterážto by mi měla pomoct dospět k objektivnímu náhledu na situaci, nicméně kterážto mi spíš překáží v tom udělat vůbec cokoliv.

Ale tohle rozhodnutí bylo. Špatné. Dobré. Nevím. Muselo být a nemohlo se to rozhodnout jinak - protože jsem to ani nebyla já, kdo rozhodnul. Možná si vymýšlím /i to se stane/, ale mám dojem, že některé věci jsou dané, že třeba čekají na správnou dobu, aby se všechno mohlo stát tak jak má, tak jak je to vhodné pro všechny zúčastněné atakdalšíjinékecykterémimajísugerovatlepšípocit. Já vím, tenhleten fatalismus, to je to samý jako zbavování se zodpovědnosti a špatného pocitu z nicnedělání a uhýbání před problémem.
Aspoň ale že to pomáhá a člověk se tak moc netrápí.

Ech.
Trošku zmatený výlev a myšlenka žádná. Nechtěla jsem psát jak cíťa (což mimochodem znamená, že tohle není ten článek, který tak moc chci aby si buď někdo anebo Někdo přečetl).
Cíťa. Cha, už jsem zapomněla, že tohle je to slovo. To Já. Dobré. To je asi ten důvod, proč teď nemůžu jezdit metrem. Protože jsem c.í.ť.a.

A.

Sing Sorrow

13. října 2010 v 18:30 | já |  schované
Potřebuju diktátora. Diktátora, který by mě dokázal poznat lépe, důkladněji, do větší hloubky. Poznat víc, než jsem se poznala já. Diktátora, který by mi diktoval co mám dělat. Který by věděl, co mám dělat, co dělat chci a co dělat musím. Který by mě donutil vstát.

Poslední dobou jsem nehorázně unavená. Ráno nedokážu vstát /leda je něco hrozně urgentního/, z postele se vyhrabu tak okolo jedenáctý. A celý dny jsem hrozně ospalá, utlumená, unavená a neschopná. Neschopná cokoliv dělat. Tedy ne, že bych nic nedělala, ale nesoustředím se, kazím to, jde to pomalu. A večer, místo spaní zas čučím do stropu, což je činnost, které jsem si myslela, že jsem zbavila změnou školy. Čumím do tmy a přemýšlím, kde jsem udělala chyby. či zda ji neudělala mamka mým porodem.

On říká, že je to tím, že nemám cíl. Že se na nic v životě netěším, že se o nic nesnažím, že zkrátka nemám důvod být vzhůru, protože i když vzhůru jsem, tak je to jako když spím. Že je to tím, že nevím co chci. Asi má pravdu. Přinejmenším mi to dává smysl. No jo, ale co já s tím? {oblíbená hláška línejch prasat} Když se ho zeptám, jak to změnit, což je vždycky drsně bolestný, protože já u toho brečím a on je na mě naštvaný, že ho s tím už zase otravuju. Protože jemu stačí vyhlásit program a pak ho splnit. Takže věc považuje za vyřízenou od té chvíle, kdy mi řekl, že on mi s tím pomoct nemůže, že mi nemůže diktovat co chci a co mám dělat a že i kdyby mohl, že to neudělá, protože by mi tím vůbec nepomohl. Věřím, že má pravdu, ale stejně. Já nejsem ten typ, co si něco usmyslí a udělá to. Já jsem ten typ co myslí, přemýšlí, pochybuje, váhá, rozmyslí si to a je zas na začátku. Vždycky jsem byla taková, neumím to jinak. Já zkrátka potřebuji diktátora. Nebo spíš spasitele. Myslela jsem, že on se jím stane. Že je to on, co mě zachrání. Měl to být on. Má to být on. I on si to myslel, proč by mi jinak sliboval, že mě zachrání, že mi pomůže a že s ním to zvládnu...
Je to anděl, to vím. Dokáže lidi odhadnout, dokáže jim porozumět. A odpustit. Ale někde se se mnou stala chyba, protože mě dokáže i odsoudit. Nejspíš protože mě vidí každý den a vidí, že já se nesnažím. Že ani nevím, jesli se chci snažit. Každý den vidět takovou dávku tragédie, ubohosti, patetičnosti, přehrávané tragédie, ironie, cynismu, nihilismu, neschopnosti, zoufání a lenosti, to musí odradit i anděla. Jenže on je poslední, kdo mi zbyl. Ostatní odešli, vzdali to, nevědí to nebo jsem se příliš bála jejich odchodu, že jsem od nich zdrhla sama. Jediný kdo byl /a ještě je, i když nevím jak dlouho ještě bude/ ochoten mě snášet takovýmhle způsobem. Ale už mě nechce spasit. Nebo chce, ale neví jak. Tak jako já.

Jediný, co mi teď trochu pomáhá je přemýšlet o já-vím-o-čem-a-vy-to-vědět-nemusíte. Ale i to je špatný a dělat bych to neměla.
Cítím se hrozně. Nepochopená a osamělá [a to jsem myslela že skončilo]. Na konci cesty. Tady v místě, kde se pořád necítím být úplně doma, čučíce z okna na úchvatný západy slunce a krásně barevný stromy. Schoulená u skoro netopících kamen už ani nepláču a jen se přesvědčuji, že Bůh ví co dělá. Ačkoliv se mi trochu dělá potíž tomu věřit



btw - kdyby náhodou někdo z vás byl můj Spasitel, tak ať mi napíše, co chci a co je třeba udělat

with or without you

12. října 2010 v 12:52 | já |  schované
Tak jsem v Goroděckého stylu zapla mp3, a hrálo tam toto.
Protože je to fajné, tak jsem si chtěla "zazpívat" s Bonem duet, tudíž diskografie.cz a tam tohle super video.

Je to živák, ale aspoň ty, Waesso, to prosím snes, protože chci slyšet tvoji reakci :)



Být ta slečna, tak jsem z toho v háji ještě aspoň půl roku. Ale totálně. A to ani ne proto že by to byl můj idol, ale kvůli tomu zpěvu a té situaci. Přesně si dokážu představit ty emoce. Hrozná síla, taková, co mění na dlouhou dobu.
Chce se mi rozplynout v Něčí náruči, anebo si jít pomazlit s Ferdou. :/

Je to zvláštní vědět o čem je zas další písnička. Měla bych se cítit moudřejší, ale spíš mě to štve, protože život, který dává ochutnávat z věcí, o kterých jsme se tím či oním způsobem připravili či kterých jsme tou kterou volbou vzdali, mi nepřijde štědrý /jak by řekl šťastný a vyrovnaný člověk/, ale škodolibý. Hodně škodolibý a krutý.
Neb čím jsem starší, tím víc si vážím
a) nevědomosti
b) nezkušenosti
c) naivity
Maj svou sílu. Dělaj život poněkud integrovanějším (a neintegrovatelným ;) ), smysluplným a vylučujou nevhodné pochybnosti.
Ať si říká kdo chce co chce, já prostě radši budu hloupá, nezkušená a naivní a budu si myslet, že mě mají rádi, než abych byla zkušená, protřelá, cynická a skrytě zoufalá z toho, že o mě tu nešlo.
Čímž obratně docházím k pointě tohoto článku, kteráž zní (a to říkám já, ačkoliv to zní jako Bono):

I CAN'T LIVE WITH OR WITHOUT YOU.

P.S.: Vládkyně, jestli tohle čteš, tak to není vzteklá poznámka k našemu poslednímu rozhovoru, ale je to jen závěr, který jsem z něho učinila sama pro sebe na základě vlastních (dost dřívějších) zkušeností, ačkoliv ten náš rozhovor mi tenhleten závěr připomněl a dodefinoval.

edit: den nebo dva od publikovaní.
Jsem šla opravit několik čárek a jednu gramatickou chybu a můžu se propadnout :D. Zní to hrozně moc sentimentálně (a taky hodně nedospěle), tenhle ten plác, co jsem tu smontovala. Ale to je tou písničkou a náladou. A tou slečnou v té situaci, strašně mi mě připomíná. Mám chuť to zas smazat - ale stránky z deníku se taky nevytrhávám proto, že bych se styděla za své jednání, že?

in( )correct order

10. října 2010 v 14:11 | anyone could write this shit |  schované
Miluju slovníky. Do dneška byl mým favoritem malej ruskej se sprostýma frázema vzadu - to kvůli těm frázím. Tak nějak nás hezky s mamkou propojil společnými záchvaty smíchu, udělal nám hezký čas a ještě nás poučil, bo některé ty věci neznala ani (občas se mi zdá, že nějak až moc světaznalá) mami. A navíc mi tehdy došlo, jak ošklivá jsou ta slova napsaná a jak krásně znějí.

Pak mám ještě hodně oblíbený socialisticko-anglicko-český konverzační s frázema... Číst ty fráze za sebou ve všech variantách vytvářelo úplně ultimátní situace, taky jsem se u toho (se sestrou tentokrát) dobře pobavily. I když teď mě napadá, že jsme vlastně nebyly první, ptože jsem už nikde viděla/četla hru, která byla na těchle konzervacích postavená (aneb je jen velmi omezený počet věcí, který můžeš vymyslet jako první).

No ale teď do aktuální nálady se mi strefila nějaká internetová pí*ovina. Ale iniciuje a asociuje nanejvýše interesantní myšlenky, takže se chci podělit o tento stav ne nepodobný jiným divným stavům. I když pochybuji, že zrovna vám to přijde tak /doplňte vhodné přídavné jméno/ jako mě.

Put the sentences in the correct order to make a scene
NEBO
Read this poem and write a comment

I want you.
Do you like this?
I (don't) like that.
Please (don't) stop.
I think we should stop now
Kiss me!
Take this off.
Touch me here.
I want to make love to you.
Let's go to bed!
Do you have a condom?
That was amazing!
Would you like a cigarette?
Can I stay over?
You can't sleep here tonight.
When can I see you again?

Chjo.

Ono to má osobní PODTEXT, teď jsem na to přišla. A zrovna bad one. No, nevadí. To totiž asi má osobní PODTEXT pro spousty lidstva.

too late

6. října 2010 v 13:03 | A. |  schované
Jsem asi opožděná. O šest let, abych byla přesná. Bože, jak já nenávidím tyhlety chvíle. Protože je to hrozně smutný. Ale tak, abyste to chápali.

Jsem dneska projížděla různé stránky kvůli tý blůzce, co si teď "šiju", potřebovala jsem zjistit něco o materiálech a vzpomněla jsem si, že v jedné knížce od Lancový (ano, já je četla - ne tedy s nadšením, ale spíš z nudy a) bylo, že švadlenky/šičky mají spešl hodiny o látkách, tak jsem se chtěla mrknout či k tomu nemají nějakou učebnici. Takže jsem našla školu, kde se učí ne teda přímo švadleny, ale designérky oděvů. A mrkla jsem na rozvrh a na fotky absolvenstkých prací.

a BOŽE!

nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale abych to vysvětlila - víte jak se říká, nebo jak se říká, že se říká, že těsně před smrtí vám proletí před očima celý život. Tak tenhle týden už podruhý mi před očima prolítl takový můj alternativní život - život, který jsem mohla vést. Mohla jsem mít školu, kterou bych nenenáviděla, kterou bych si i užívala. Dokonce bych tam mohla mít i spolužačky, kterým bych se nezdála extrémně /jak to říct spisovně/ podivínská. Kde bych se bavila. Kde by to bylo perfektní. Chjo. A už jsem tu střední mohla mít hotovou. Chápete to? Po šesti letech jsem našla něco, co mě po těch šest let mohlo naplňovat a mohlo mi to dát smysluplnou budoucnost, ne jen to nesmyslné plácání, ke kterému můj život směřuje teď. Sere mě to a chce se brečet. Protože jsem o to přišla a nemůžu zpátky. Mohlo to být ONO. Bylo by to ONO. A já jen teď musím poslouchat nějaký moje obzvláštně zabitívhodný já, který se mi směje:"pozdě, pozdě, pozdě."

No fakt.
Mám chuť se zabít a začít znova. Damn it, jak já jsem teď rozhozená.
Celkem zvlášní, že poslední dobou se mi podobný věci (ne ale tak velkýho rozsahu) stávaj dost často. Koukám na různý věci a hlavou se mi honí "to mohl být i můj život" a jsem z toho pekelně v háji, protože tomu nerozumím. Možná ale jen stárnu. Koneckonců, už je mi 20. To jsou asi pocity, že už je na všechno strašně pozdě, normální.

Vaše A.

edit (asi o hodinu později):
Jsem si myslela, že když se trošku vypíšu tady, že to bude lepší, ale ouha. Opět potrzení "myslet znamená hovno vědět". Je to horší. Vůbec nevím, co mám dělat. Takže mám puštěnou Tarju, protože odpoutává pozornost.

Já fakt nevím, je to normální? Je mi teď strašně líto, že jsem celý jedno období svýho života (a zrovna to nejlepší - podle valné většiny lidí) tak hrozně promarnila, úplně jsem o něj přišla. Neznám nic z toho, jaké to je. A je mi hrozně smutno. Ale já už nechci umírat (tohle je druhá smrt něčeho uvnitř mě, ta první byl test z psychologie, David si možná vzpomene). Nezvládám to. A ani z toho nedokážu učinit žádný závěr - snad jen ten, že neumím dělat správná rozhodnutí... vlastě spíš to, že neumím dělat jakákoliv rozhodnutí.
Takže - current mood - I want to be someone else. I want to be my sister, because she still has time to do the right things.

ou... teď mi to došlo

3. října 2010 v 23:36 | A. |  schované
Jsem teď četla jeden takovej zajímavej článek tady na nějakým blogu (já bych vám i odkázala jakej, ale nechci), tak jsem teď v takové zvláštní náladě, no zkrátka - míchám myšlenkové vlivy takovým způsobem, že je mi tak nějak špatně.... Takže se jdu vyzvracet jsem na blog (který beztak nemá žádný jiný účel)

vliv 1.
viz nadpis - ono mi právě opravdu něco došlo. A ač si říká kdo chce co chce (a i když za ty "řeči" vždycky vděčná), tak jsem svými nepromyšlenými a neuváženými činy dovedla svou duši do stavu, kdy by se jí hodila rozsáhlá plastická operace.
- Ne, asi to tak zlý nejni, koneckonců (bráno z jistého úhlu pohledu) jsem nic neprovedla a a to neprovádění netrvalo ani tak moc dlouho, ale stejně. Následky budu řešit ještě dlouho (a to vadí).
Zkrátka došlo mi, že v některých věcech asi nebudu ještě tak "dospělá" /brrr/, jak jsem si myslela. A že rozhodně nejsem jaká chci být, ačkoliv se mi můj nynější charakter jistým zvrhlým způsobem líbí.

vliv 2.
mám chuť být na sebe sprostá, protože jsem zlá ze špatných důvodů. Nebo snad je lenost dobrý důvod?

vliv 3.
Jsem hrozně unavená životem... já vím, že to jsem vždycky, ale teď to zas rozebírám. Čím dál tím víc jsem přesvědčena, že někteří lidé žít umí a že jiní by v této problematice potřebovali aspoň minimální školení.
Nevím, jak moc jste obeznámeni s divnými emocionálními stavy, ale tak třeba někteří víte... Představte si depresi - konkrétně ten pocit, kdy jen ležíte a přemýšlíte o věcech, který byste dělat měli a neděláte, protože se to vám zdá příliš složité, nejisté, vůbec problematické a naprosto nad vaše síly. Tak tohle přesně teď zažívám já, ale není to depresivní stav (protože ten už bych poznala a navíc se mi nechce umírat ani mi není nijak smutno a ani se necítím být méněcenná a na obtíž, což alespoň u mě znamená, že /momentálně/ netrpím žádnou duševní chorobou). Prostě tak.
Čtu o cizích problémech, promítám si do nich svoje problémy a zas přijdu na to, že se mi to zdá strašně složitý a navíc - že vůbec nechápu. Ale vůbec. NECHÁPU. Asi jako když jsem jako drzý škleboun nechápala, že se do školy musí chodit a jako jsem odmítala to, že až budu velká, budu muset chodit do práce.... Ale bez toho vzteku, trucu a sprostejch slov. Je to jen obrovský pocit nepochopení a cizosti. Jako by ten svět venku nebyl můj. Asi jako bych se propadla do Středozemě a měla tam rozumně fungovat jako plnohodnotný člen společnosti (i když si myslím že vzhledem k tomu, že mě je cizí dnešní svět, tak by mi to možná šlo líp, než to co předvádím tady :) ).
Ale to jsem zas odbočila, čurnik (dobrý slovo, chtěla jsem ho někde použít).
Víte, už asi tak měsíc vím, že mám prošlou občanku - a že bych s tím měla něco udělat. Ale zdá se mi nad moje síly se jít nechat vyfotit a dojít na ten úřad. Já vlastně ani nechápu, proč to neudělám, protože ne že by se mi to dálo složitý, jen je mi to cízí, zdá se mi, že to není problém, nebo přesněji, že to není můj problém a že ... já nevím, je to jak kdyby si moje starší sestra měla představit spočítat dvojnej integrál. Nebo další příklad - máma furt říká něco o tom, že nemůžu být zavřená pořád doma. A já pořád nechápu, co je na tom špatnýho - no jasně, že mi to leze na mozek, být pořád s ním v jedné místnosti a mňaukat, nebo vařit, nebo počítat, nebo se hrozně nudit, ale ...zas se mi to nezdá býti problémem, který bych měla řešit. Já to asi nedokážu moc přesně popsat, nicméně vím, že poslední dobou se mi stává, že sedím na posteli, čučím z okna a všechno se mi zdá tak mimozemšťansky neřešitelně-složitý. I třeba mluvit. Nebo zajít na návštěvu. Nebo jít nakoupit a uvařit si dobrou večeři. Anebo se jít projít. A tak.


Suma sumárum, jsem teď unavená, znuděná, znechucená sama sebou, cítím se být špinavá, lituju spousty věcí a nejvíc toho, že jich lituju - a lituju toho, že lituju těch lítostí, protože to byly politováníhodné věci, cítím se nepochopená, cizí a odcizená, a navíc mám dojem, že během několika posledních měsíců jsem přišla o veškerou inteligenci (cítím se hrozně otupěle).
Ještě k tomu mám dojem, že bych měla udělat nějakou velkou věc, nebo se víc snažit u věcí, na kterých mi záleží, ale jsem nějaká vyčíčovaná a rozlíněná, takže se tu jen válím jako nějaký přízemní prase spokojený se svým plytkým a konzumním životem. Mít tu televizi, tak určitě čučím na nějakou píčovinu na nově, ale já ji nemám, tak si jdu asi pusit xXx, což je o moc lepší.

Vaše A.

Aelirenino šokující odhalení

2. října 2010 v 2:00 | tři # # # křížky |  schované
0dmítnutí si přiznat, že pravdu nemám, je úplně stejně hloupé jako odmítnutí přijmout, že ten druhý se uhádat nenechá.

?
Aha. Tak tedy jinak. Jako byste se nikdy nehádali, i když už vám dávno došlo, že na tomhle se neshodnete a že je to vlastně jedno, anebo když už jste pochopili, že jste prostě mimo.
Ve zkratce - když nevíte, proč se s někým hádáte, tak se vsadím, že je to proto, že oba máte dojem, že musíte toho druhého porazit :).
To je jen taková malá myšlenka na dobrou noc. Ne protože bych teď zažila nějakou výměnu názorů, ale právě proto, že mám od poslední vážné a emocionálně destruktivní diskuze už (fíha) nějakou dobu odstup. A tak jsem měla možnost promyslet možné důvody toho, proč rozhovory mezi mnou a jím rozhodně nejsou konstruktivní.
Dřív jsem se hádala, protože i negativní emoce a ostře demostrovaný odpor jsou sociální interakcí a ta, byť vedená v negativním duchu, je pozitivní. To proto, že z ní vychází onen tolik potřebný pocit, že přinejmenším jedna osoba kromě mě ví, že existuji.
Pak přišla ta krátká doba, kdy se člověk hádá, protože si myslí, že má pravdu a že je ostatním povinován ji hájit, šířit, bránit ohněm i mečem. I z tohoto omylu už jsem naštěstí vyrostla.
Teď se hádám, protože jsem hloupá :).
Člověk si myslí, že ví, protože někde od někoho něco zaslechl, a tak to začne hlásit jako svoji pravdu. Co by ne, koneckonců - trestné to (zatím) není. Já k tomu navíc naneštěstí nejsem moc hluboký myslitel, co se běžných věcí týká. Přiznávám to, mě zkrátka stačí mít o věcech povrchní názor (kompenzuju to hlubokým prožíváním a silnými emocemi).
A to je to. To, co mi v současné situaci nejvíc způsobuje problém. Něco jen tak prohodím, partner v komunikaci mi na to odpoví, já začnu vysvětlovat, jak to je (resp. jak jsem kdysi od bůhvíkoho zaslechla, že to je). A ejhle, protistrana nesouhlasí. A moje reakce na nesouhlas je malicherná a ubohá, neboť já přeci musím mít pravdu vždycky. Tudíž začnu předkládat argumenty (taky samozřejmě cizí, probrané, přeformulované, ale ne moje, protože já žádné argumenty, postoje, důkazy, a vůbec myšlenky nepotřebuji, mě stačí pocity, emoce a horký čaj). A ty argumenty jsou samozřejmě většinou hloupé, protože nejsou moje :) - tím chci říct, že se ani nesnažím dohlédnout do všech důsledků a závěrů, které z těch "keců" vyplývají. Navíc na řádně provedené přemýšlení potřebuji neuvěřitelné množství času, kterého se v běžném hovoru zpravidla nedostává. (to je ten důvod, proč přes net působím tak nějak inteligentněji). A můj oponent dokáže přemýšlet rychle, hluboce a uvědoměle, nekonvečně a strategicky, takže nakonec vždycky - tedy v 80% případů - pochopím, že má pravdu on a ne já. Já s tím svým absolutně nelogickým blábolením a snahou obhájit čertvíjaká nesmyslná dogmata usazená v mém mozku - tohoto faktu, že melu blbosti jsem si zpravidla vědoma už od čtvré či páté věty :). Ale že bych to přiznala? Pche, ani náhodou. Protože jsem vnitřně přesvědčena o tom, že já mám mít pravdu - ať tvrdím cokoliv.
Proto každý můj nezávazný rozhovor končí v slzách, strachu, vzteku nebo v depresi. Protože teď už mluvím jen s chytřejšími a(nebo) zkušenějšími lidmi, než jsem já sama. Protože se pořád snažím vyhrát, abych jim ukázala, že jsem jim přinejmenším rovna. Což, jak uznáte, je hloupé.
Diskuze není o hodnotě hádajících se osob, kde téma tvoří jen záminku, a já se nesmím divit, že moje diskuze přerůstají v hádky, když toto odmítám pochopit. :)
Na druhou stranu - já se chápu. Byla připravena o své výsadní postavení mezi těmi všemi průměrnými lidmi, se kterými jsem mluvívala. Chybí mi ty masáže ega, jak mi říkávali, že jsem chytrá, že toho tolik vím a tak. Tak se hádám v naivní naději, že mě ten druhý nakonci pochválí, že jsem byla chytřejší než on.
Vlastně teď mě napadá, že je to všechno furt o tom samým. Pořád mám ten stejný problém - potřebu neustále se porovnávat a hodnotit se stylem "jsem lepší anebo horší než ten druhý".
Pokrokem rozhodně je. že jsem se od toho už odprostila v otázkách svého vizuálního vzevření, dispozic a talentů.
Ale tady to asi bude těžší - neboť když vám celý život říkají, jak moc jste chytří a že jste úplně nejvýjimečnější lidi, které kdy kdo poznal, tak se té pozice chytrého SAKRA nechcete vzdát.
Ale abych to už uzavřela nějakým alespoň úsměvným závěrem.
Zkrátka je to smůla. Zdá se, že mým největším způsobovatelem nepříjemné nálady je příliš kvalitní společnost .). Aneb - lidi hloupněte, chci vypadat chytřejší ;).

P.S: Nějak mi moek neustále přidával do tohohle článku následujíc odstavec, tak já mu ho tu nechám, i když je trochu off topic :).

Ieště hlásím malý progress - už dávno /no, tak dávno to není, 2 roky zpátky asi tak/ jsem se naučila rozeznávat ve svém chování psychologické vzorce - jako je ten výše zmíněný. Řekla bych, že už tak na 75% dokážu rozeznat motivy některých svých myšlenek a činů - už vím, kdy něco dělám na truc, kdy se jen předvádím, kdy se jen vztekám, a kdy to skutečně chci - Ha, ten výčet teď působí trochu...ehm...nevyspěle, protože tohle člověk v zásadě rozeznává asi tak od 15 let, ale když se nad tím zamyslíte , víte to vždycky v okamžiku toho činu, nebo vám to dojde až potom (když přemýšlíte, co jste měli udělat jinak) - zkuste tak rozebrat zásadní rozhodnutí anebo postoje, jako třeba rozhodnutí se odstěhovat z domova, kašlat na školu, myslet si, že blízcí a rodina tě mají povzbuzovat..hm? :) Not so easy, not so easy ;).

A.

Objevy - tentokráte především o tom, že se holky stydí šklebit

1. října 2010 v 17:47 | A. |  schované
Fííha. Mám tři objevy. Nejspíš tři. Většinou, když takovýhle věci sepisuju, objevím ještě tak minimálně dvojnásobný počet než objevů, než deklaruji... Uvidíme dnes (schválně to číslo na začátku nebudu přepisovat - protentokrát (jindy to dělávám a je to otrava))...

Objev první. Měla bych být chlap. Já vím, je to takový objev staronový... A pro pořádek je to jen aktuální nálada, ne dlouhodobá touha. Důvody osvětlím až v souvislosti s

Objevem druhým - tím je, že jsem měla být režisér, scénarista a herec (ano - všechno v mužském). :) Aktuálně sleduju ne zcela nejnovější seriál - totiž "A bit of Fry and Laurie" a čím víc těch jejich scének vidím, tak tím víc jsem přesvědčená o tom, že tohle bych měla dělat taky.
Nicméně já nejsem chlap a pro tenhle druh humoru je bytí chlapem celkem zásadní. Aspoň si to myslím, přijde mi to tak nějak přirozenější. Je to možná jen hloupý předsudek, ale muži co dělají (dobrý) humor jsou zábavní a ženy (které se pokoušejí o ten samý druh humoru) jsou ....nechci říct trapný, ale je to tak.

Ha - objev třetí. Reaguju na poslední řádek. Už jsem si to myslela dřív, ale zapomněla jsem na to. Když to všechno vezmu ze svého úhlu pohledu a pominu úplně celý zbytek těch 360°, tak se domnívám, že na mně žena jako herečka může zapůsobit pouze v psychologicky hluboce propracované roli, nebo v případě, že je jí možno nějakým způsobem považovat za "ošklivou" . Asi to jen ženská genetická nenávist (všeobecně řečeno, nenávidíme příliš krásné ženy, protože nám kradou ideální muže :)) ), a tudíž je hloupé to tak brát, ale když si představím, že by třeba Mr. Bean byl ženská...

Uf - objev čtvrtý! Nedokážu přijít na jedinou komedii, ve který by měla hlavní roli žena (pokud pominu ty rádobyvtipné "romantické komedie" - že by komediální herečky opravdu byly ve většině případů spíše trapné než vtipné?
Nejspíš to je tím, že prostě nemůžem přestat budit zdání, že nám záleží na tom, aby nás muži neviděli s podivně zkrouceným obličejem v nemožném oblečení - popravdě řečeno, hrát ty své scénky před střediskem, tak do toho nejdu vůbec, ale pro Medvědici, kde jsme byly samý holky, tak tam jsem si to užívala úplně na max...
Další důvod může být že nemůžem snést pomyšlení, že by jiné ženy viděly, že nás ti muži vidí takto neelegantní, nesvůdné a neéterické. A také tím, že nechceme být neelantní, nesvůdné a neéterické (proto tak nemám ráda Simpsonovi - ne že by nebyli vtipní (občas), ale smát se jim by snížilo moji hodnotu jako té, která oceňuje poněkud vyšší humor, než jsou řeči o žraní, potu a prdění ;) ). Jo, je pravda, že tohle je trochu... jak to říct.... ubohý důvod - takový hrozně povrchně-elitářsko-slečinkovský, ale prostě to tak funguje. Alespoň u mě.

Objev pátý :) - chjo. Jsem teď deprimovaně vychechtaná - on totiž důsledek tohohle je, že jsem genderově schizofrenní. Ale tak naštěstí to platí jen pro ty "velké herecké komediální" věci, který stejně už nemám možnost provádět. Svoje malé herečkovské hrátky si stejně dělám ať je u toho kdokoliv /protože vyžadují jen nějakou repliku a ne pobavenívzbuzující vzhled/.

Stejně je to zajímavý. Škoda že ještě nejsem v tom úplně rozmysleném blogerském stavu, abych mohla napsat článek, který pochopí i někdo jiný. Ale to přijde. A až to přijde, třeba se k tomuhle tématu zase vrátím.

Ještě jsem zapomněla na poslední objev - nejméně zajímavý a nejméně objevný, na druhou stranu ale prakticky aplikovatelný a je tu alespoň elementární posibilita, že se objevu stane alespoň týden trvající a nějaký čas zabírající aktivita.
Ehm. Tedy. Budu šít. Asi.... Jednak mi došlo, že když pokaždé před usnutím si v duchu promýšlím nějaké /teď se mi usilovně nechce použít slovo "módní", ale nic jiného tu nemám/ kreace, tak to asi znamená, že bych se mohla do nějakou tu úžasnou věc taky vytvořit. Prostě spustit myšlenku po proudu realizace až by po nějaké době (jak se znám, tak po nesmírně dlouhé době) doplula do moře uskutečnění. Zrovna teď mám na mysli malé černé pro mladší sestru. A konkrétní modrou halenku s mašlí pro sebe. Inu uvidíme.
btw - Už jsem si zapsala, že až příště někoho budu žádat o pomoc při volbě střední školy, tak je třeba ho upozornit na skutečnost, že škola se vybírá ne podle mého intelektu a dosažených výsledků, ale podle věcí nad kterými přemýšlím. (Ano, teď mám období, kdy si myslím, že jsem měla být švadlenka).

Ty jo. A ten poslední odstavec úplně zabil všechno, co si z toho článku kdo mohl vzít. No nevadí, snad bude nějaký dopad na čtenáře příště.